Tradiční líbeznické posvícení zažilo letos premiéru. Přestěhovalo se z náměstí na travnatou plochu u zdravotního střediska.
K rozhodnutí pomohla trocha odvahy a objektivně ztížené podmínky kvůli nedávnému výkopu kanalizace. Nové prostředí a krásné počasí dokázalo podtrhnout zdařilou dramaturgii líbeznického kulturního svátku. Ten už dávno není jen obvyklým posvícením. Se dvěma scénami se vlastně stal specifickým jednodenním festivalem. Redakce zpravodaje hledala ve vodách české hudební kritiky vhodného recenzenta. Vrátili jsme se ale nakonec zpět domů a sehnali názor, který se sice neopírá o žádný muzikologický titul, ale o to víc je srdečný a také líbeznický. Napsala jej Eva Voborová.
Kam se hrabe Lucerna!
Výběr místa u zdravotního střediska byl prý sice z nouze ctnost, ale mám pocit, že nemohl být lepší. Travnatý prostor ideální pro děti, žádná frekventovaná komunikace nebezpečná pro všechny, pódium jako by tu stálo odjakživa, a toho místa okolo! Navíc pár kroků odtud, na areálu zdraví mohla probíhat druhá scéna. Tolik lidí jsem v Líbeznících jaktěživo neviděla, a že něco pamatuji.
Vpravo od pódia všechny obligátní pouťové atrakce od houpaček, řetízkáře, střelnice až po veliké trampolíny a jakési chodicí bubliny byly v obležení až do noci.
Nejvíce mne zaujal hudební program. Dobře vybraný, pečlivě sestavený, nebylo ani jedno hluché místo, pro každého něco. Když pominu místy až drsný humor pana konferenciéra Knora, vychutnávala jsem si jednu skladbu za druhou. Jedna z nejlepších romských kapel - Mário Bihári a Bachtale Apsa – rozpohybovala snad všechny návštěvníky. Zpěvácká hvězda televizních soutěží Poláček přišel k chuti asi mladší generaci, kdežto Schovanky zaujaly starší posluchače a přívržence country hudby. Drobná zpěvačka Dasha, jako vždy výborná profesionálka, se ztratila mezi dětmi na trávníku, ale vůbec ne její hlas, ten byl jak krásně naladěný zvon. A bylo by nespravedlivé, kdybych nepochválila děti z taneční skupiny ATS Domino, které tančily jak o život.Vystoupení jednoho z čarodějových učňů, který byl za pierota, myslím příjemně překvapilo všechny svým pojetím jako pantomimy, něžný obličej, inteligentní projev a vkusné podmalování hudbou zaujalo i ty, kdo tuto zábavu příliš nevyhledávají. Jako hlavní hvězda večera - Janek Ledecký – opět nezklamal. Stála jsem pět kroků od pódia a řvala jsem s davem „na ptáky jsme malý páky“, v jedné ruce dvojku burčáku a naprosto jsem zapomněla, že jsem už zapomnětlivá skoro šedesátiletá stařenka, co má doma ještě neumytý hrnec od posvícenských knedlíků a občas ji loupne v koleně.
Pak jsem se vydala na průzkum ještě na areál zdraví. Tam zrovna hrála kapela Pitocha, a že hrála dobře, nevadilo mi ani, že tam postávají jen samí puberťáci a já. Jejich trumpetista válel, měli hravé a veselé africké kostýmy, zpěvák lámal češtinu, ale francouzsky zpíval dobře, a já si uvědomila, že když člověk poslouchá takovouhle hudbu naživo, vypadá to jinak, zatímco reprodukovaná muzika tohoto typu často připomíná chemický poplach. Takže pánové, omlouvám se Vám, líbilo se mi to, příště jdu zas.
Domů to mám pár kroků, a když jsem si sedla u stolu, abych si srovnala myšlenky, v uších mi ještě hučelo, z každého okna řvala jiná muzika. Ale mně to tentokrát vůbec nevadilo, a hned jsem sama sobě slíbila, že za takové pěkné odpoledne musím někomu poděkovat. Takže: Šárko a ostatní, kteří jste se starali, DÍKY za perfektní organizaci, i za to obíhání sponzorů a shánění všeho potřebného k zázemí pro takovou velkou akci. Bylo to skvělé! A řekněte sami, vážení spoluobčané, odnesli byste si z Lucerny za padesát korun tolik dojmů?
Fotogalerie
