Místopis

Také vás zajímá, z čeho vzešly názvy ulic a lokalit v naší obci? Proč se ulice Na Chrupavce jmenuje právě tak, jak se jmenuje? Tady naleznete odpověď.

V obci nebyla do 1. poloviny 20. století rozvedena voda. Obyvatelé, kteří neměli svou studnu, měli možnost vodu pro svou spotřebu získávat u několika obecních studní nebo pramenů. Lidé chodili pro vodu na praní, koupání, pití. Zdroje vody udržovaly v čistotě. Po těchto studních zůstaly mnohdy jen vžité názvy.

Alejíčka

Jihozápadním směrem z Líbeznic vede komunikace do Pakoměřic. Původně polnička (nezpevněná cesta mezi poli) je pokračováním ulice Pakoměřické. Říká se jí Alejíčka. Název byl odvozen od aleje ovocných stromů, hrušní, vysázených po obou stranách cesty do úrovně hráze rybníka, další ovocné stromy jako jabloně, ořechy byly sázené až mnohem později.Původ slova „alej“ pochází z francouzského: aller –jíti a allée – cesta. Z nejstarší výsadby se zachovalo jen její torzo. Více než 100 let existovalo právě v této lokalitě rezidenční sídlo rozlehlého panství rodu Nosticů, kteří jej získali v roce 1645. Ve druhé polovině18. století jej přenesli do nově vybudovaného areálu v Měšicích. V pakoměřickém dvoře pak vybudovali velký pivovar. (Nosticové v minulosti vlastnili i Velké Popovice včetně pivovaru, ve kterém se stále pivo vaří.) Alejíčka byla a jsou důležitou spojnicí mezi obcemi, místem procházek obyvatel obou obcí. V minulosti byla oblíbeným místem pro zamilované páry. V době mrazivých dnů se Alejíčka stávala a vlastně stále stávají živou tepnu všech bruslařů. A samotná zamrzlá plocha rybníka je nejen místem vyhrocených sousedských hokejových turnajů, ale i příjemným místem pro setkání bořanovických i líbeznických sousedů.

Beckov

Západním směrem od obce se rozprostírá les nazývaný Beckov. Je významným krajinným prvkem. Zaujímá plochu 150ha a je jedním z nejvyšších bodů v krajině s výškou 303 metrů nad mořem. Z původních pralesů nám zbyly jen části, tím je i Beckov, Bořanovický háj, Ládví. Jsou domovem nejbohatšího živočišného a rostlinného společenstva. Na jaře, když se zazelenají staleté duby, lípy a rozkvetou koberce konvalinek, petrklíčů, sasanek, podléšek a dymnivek, je zde nejkrásněji. Na starých dubech žijí brouci roháči. Husté křoviny na okrajích jsou velmi důležité, stejně jako les samotný, poskytují zvířatům úkryt a potravu, zejména ptactvu a drobným živočichům. Rostou zde i rekordmanky mezi houbami například vatovec obrovský (Langermannia gigantea), jehož váha může být i 10 kg. Vatovec je považován za nejplodnější organismus na světě. Čerstvá plodnice o váze 4 kg obsahuje 1 500 bilionů výtrusů. Kdyby se seřadily vedle sebe do řady, řada by měla délku 625 000 km. Druhou rekordmankou mezi houbami Beckova je bedla vysoká (Macrolepiota procera), naše nejvyšší houba s výškou až 40 cm. Ze vzácných a chráněných druhů rostlin zde buď byly ověřeny nebo jsou evidovány: kamejka lékařská (Lithospermum officinale;), dymnivka nízká (Corydalis pumila;), kamejka modromachová (Lithospermum purpurocaeruleum), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), plamének přímý (Clematis recta), strdivka zbarvená (Melica picta), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), dřín obecný (Cornus mas), lilie zlatohlávek (Lilium martagon ), bradáček vejčitý (Listera ovata), mochna bílá (Potentilla alba), prvosenka jarní (Primula veris), srpice barvířská (Serratula tinctoria) a voskovka menší (Cerinthe minor). Význam lesa Beckova je pro krajinu, která je intenzivně využívána člověkem, natolik zásadní, že Oblastní muzeum Praha - východ podalo v červenci roku 2011 žádost o vyhlášení Beckova chráněným územím.

Družstevní

Líbeznice byly do poloviny 20. století zemědělskou vsí v pravém slova smyslu. Vyjdete-li na procházku v podzimním čase do polí, kdy je čerstvě zoráno, ucítíte neopakovatelnou vůni ornice, nádherně zbarvené do tmavohněda. Půda je bohatá na humus. A tato úrodná vrstva má v některých místech hloubku až jeden metr. Kvalitní černozem byla základním faktorem, který ovlivňoval vývoj kraje po tisíce let. Lidé se většinou živili v zemědělství. Ke změně zdroje obživy došlo zásadně v první polovině 20. Století . Blízkost Prahy vždy ovlivňovala život v obci, který se řídil jejími potřebami. Sloužila jako hospodářské zázemí – zejména pro zajištěni potravin, ale i pracovních sil. V nových pražských částech (Čakovice, Letňany, Vysočany, Karlín, Libeň, Kbely) se začaly stavět továrny, které potřebovaly dělníky, řemeslníky. Lidé v nich našli nový, o málo lehčí způsob obživy než v tradičním zemědělství. Jejich úbytek při práci v hospodářství dokázala vyrovnat mechanizace. Po roce 1948 došlo ke změně režimu. Komunistická doktrína zasáhla i do způsobu hospodařeni na venkově. Doposud půdu obdělávali její vlastníci. Již v roce 1949 byl vydán zákon o jednotných zemědělských družstvech. Družstva byla zakládána, ale rolníci do nich nechtěli vstupovat. Museli je zakládat nezemědělci, straničtí funkcionáři. Hospodařit se začínalo na pár hektarech půdy, které neměly hospodaře. Komunistická vláda musela vyvinout velký tlak na rolníky, aby do družstev vstoupili. Využila všemožných hrozeb a forem nátlaku. Za dva roky přivedla většinu rolníků do družstev. V prvním kole združstevňovaný rolník do vedeni nechtěl. Podle toho také hospodařeni vypadalo. V prvních letech bylo ztrátové. Situace byla neudržitelná, a proto muselo dojit k reformám, a to hlavně v řízení. Až po nich se začalo hospodařit se ziskem. Těžká mechanizace byla zprvu soustředěna ve strojních stanicích. Bylo to ekonomicky výhodné. Později (v roce 1959) byla tato mechanizace prodána družstvům, která si pak všechny práce dělala sama. V té době začínala kombajnová sklizeň obilovin. Začínalo první slučování družstev, většinou sousedních. Jejich výměra se zvětšovala. Druhé slučovaní začalo v sedmdesátých letech. Vznikaly i několikatisícihektarové podniky. Takový typ zemědělského družstva měl sídlo v nynější ulici Družstevní. V 80. letech líbeznické zemědělské družstvo patřilo svými výnosy k nejlepším podnikům v tehdejším Československu.

Jana Pavelky

Jan Pavelka byl venkovským učitelem, který se narodil 17. 8. 1828 na zámku v Průhonicích, kde jeho rodina byla zaměstnána ve službách rodiny Nosticovy. V roce 1846 začal učit ve Velkých Popovicích. Není bez zajímavosti, že Velké Popovice náleží do Ladova kraje. A v době , kdy Jan Pavelka zde učil, Velké Popovice a jejich okolí náleželo hraběti Nosticovi, stejně jako v té době Líbeznice a okolní obce u nás. Hrabě Nostic později mladému, inteligentnímu kantorovi nabídl učitelské nové místo v Líbeznicích. Janovi se však Popovice staly osudovým ístem, zamiloval se zde do schovanky, místního pana faráře, kterou si později vzal za manželku a odešel s ní na nové místo v Líbeznicích roku 1958 , s ní přišla i její matka a Popovický pan farář, který byl rovněž přijal na nové místo na zdejšího faře. Jan byl velmi chopným a tak byl jmenován v roce 1870 ředitelem školy. Mimo jiné byl vynikajícím hudebníkem, vedl chrámový sbor . Založil vlastenecko-dobročinný spolek KOS, který dal základ místní knihovně a divadelnímu souboru. Měl zajímavé přátelé, kteří za ním často jezdili, za všechny Antonína Dvořáka. Jan Pavelka působil v Líbeznicích celých čtyřicet let. Když končil svou učitelkou praxi v roce 1898, napsal:

S velkým srdcem svým přilnul jsem k těm drahokamům rodiny, vštěpuje jim vedle nauk pro budoucí život lásku k vlasti, k národu, pokud slabé síly mé stačily. Z nesčetných řad mých žáků vyšli mnozí, kteří skutečně již působí ve veřejnosti na zdar vlasti a národu, zajímajíce čelnější místa ve společnosti lidské. Loučím se dnes se všemi, vyslovuje přání, aby naše mládež dále pro velké povinnosti své žila, pracovala, pro ně bojovala pod praporem osvěty a svobody. Kéž lepší blaho vzejde jednou naší drahé vlasti - nechť věrně a neohroženě pracuje pro blaho její každý ať duchem ať rukou plnou mozolů, ať zrodil se v blahobytu, ať bída stala se mu údělem.“ (květen 1898). Jan Pavelka zemřel 22. července 1908.

K Makůvce

Vodoteč, která odvodňuje katastr obce najdeme v mapách pod názvem Líbeznický potok, místní obyvatelé jí však pojmenovali po svém – Makůvka.  Pramení v Bořanovickém háji, protéká mírně zvlněnou krajinou Polabí, obcemi Bořanovice, Pakoměřice, Líbeznice, Měšice a Mratín, kde se u bývalého panského mlýna vlévá do Mratínského potoka. Po celé délce toku byly od středověku budovány rybníky.
V minulosti měla každá obec nejméně dvě rybniční stavby, které jsou nyní   využívány a obhospodařovány místními rybáři.
Podél Makůvky vyvěrají prameny, díky nimž ani v suchých letech potok nevysychá.   Tyto vyvěrající prameny v minulosti lidé prohlubovali a obkládali kameny a upravovali je na studánky, o které pečovali. Dříve je využívali zemědělci, kteří pracovali na okolních polích. Dnes řada těchto studánek zanikla, ztratily svůj význam. O vodoteč má pečovat Povodí Labe. Ale zpravidla ji udržují majitelé okolních pozemků.
Čistota vody se za poslední léta významně zlepšila a vracejí se do ní původní obyvatelé, jako jsou například užovky obojkové nebo ropuchy zelené.

Lánská

Ulice široká, která vede od severu na jih. Domy zde byly postaveny v první polovině 20. století. Název Lánská vychází z roho, že tato ulice vedla na jedny z nejúrodnějších poli v regionu, tak zvané Lány. Úrodná černozem má zde mocnost jednoho metru, pod ní se nachází spraš, který udržuje vláhu, potřebnou pro tehdy pěstované plodiny - obilí a cukrovou řepu. Posledním majitelem těchto rozlehlých polností byl rod Srbů, jejich statek se nacházel v dnešní lokalitě Ve Dvoře.

Líbeznické rybníky

Obcí protéká vodoteč, které se říká Makůvka, ale na mapách ji najdete pod názvem Líbeznický potok. Vyvěrá pod hájem v Bořanovicích, v Mratíně u bývalého panského mlýna se vlévá do Mratínského potoka, a u Kostelce nad Labem do Labe.Potok nikdy nevysychal ani v nejparnějších létech. V nejnižším bodě, kde Makůvka obtéká lokalitu Hůrka a tvoří malé údolíčko (za obecním úřadem), je mokřava s množstvím vyvěrajících pramenů. Naši předci využili spodní vodu a vybudovali zde menší rybníky. Původně tu byly dva větší přístupné veřejnosti a další dva malé soukromé rybníčky.Jejich vznik souvisel pravděpodobně i s výstavbou cukrovaru, který potřeboval pro svůj provoz dostatek vody (v polovině 19.století tento cukrovar patřil k jedněm k největších na našem území).Vzniklé rybníky sloužily k více účelům: byly zdrojem užitkové vody i ledu do místních hostinců. Lidé se v něm v létě koupali a v zimě se na ně chodilo bruslit, sedláci v nich plavili koně, koláři namáčeli klády, aby je zbavili škodlivého hmyzu. Hospodyně na něj vyháněly husy a kachny. Jeho okolí se stalo tradičním místem líbeznických posvícení a poutí.. Zkrátka bylo u něj živo v každém ročním období.Takový místní meeting point.V blízkosti nich byly kovárny pana Kosa a pana Denkra, další významná společenská centra obce. Kovář pan Kos, u kterého se scházeli sousedé a besedovali o životě, měl vždy pochopení pro místní kluky. Když některý z nich nezvládl přeskok z klády, na kládu, které v rybníce plavaly, a vykoupal se ve studené vodě rybníka i v šatech, mohl se v teple kovárny usušit, aby doma nedostal výprask.V období II. světové války se Líbeznice staly nejsevernějším bodem obrany Prahy. V pakoměřické cihelně a v lese Beckov byly velké muniční sklady německé armády. Revoluční gardy v květnu 1945 tyto sklady získaly a místní obyvatelé se jimi ozbrojili. Pak však vypukla fáma, že od Mělníka se blíží SS komando a tak někteří obyvatelé "své" zbraně z obavy naházeli do rybníka. Rybník se musel pravidelně čistit od nánosů, aby byl funkční, postupně se však bahno přestalo odstraňovat kvůli pohozeným zbraním, což byla cesta k jeho zániku. Když se rybník zanesl tak, že už i vody bylo pomálu, obec rozhodla o jeho zavezení a o přeměně vodní plochy na zelenou, čili park. Dnes po rybníku zůstal jen na památku název ulice Na Rybníčku a pár fotografii.Určitě by byl dobrý počin, rybník znovu obnovit, každá česká vesnice by měla svůj rybník či rybníček mít.

Na Hůrce

V minulosti se kopečkům říkalo horky, nebo hůrka. Osídlení na Hůrce je středověké. Obyvatelům z Hůrky se také říkalo, že jsou z Postoloprd. Nejedná se o hanlivé označení, ale počeštění latinských slov Porta apostulare. Přijdeme-li na Hůrku, můžeme si všimnout čtvercového náměstíčka. Kdysi zde byly i obchody, hostinec a křížek. Hůrka byla oblíbeným místem dětských her. V zimním období se zde jezdilo na saních až k hospodě Tišnovských (dnes U kouzelníka.

Na Chrupavce

V blízkosti zdravotního střediska je místo, které se nazývá Chrupavka. Do 80. let 20. století se tato volná plocha nacházela na okraji obce. V minulosti v podzimním čase na ni zemědělci z celého regionu sváželi sklizenou úrodu cukrovky.Řepné bulvy byly uloženy na velkých haldách. V blízkosti ulice Východní byly dvě váhy, které sloužily k vážení povozů a později nákladních automobilů naložených cukrovkou. V místě schodiště v Areálu zdraví nebyl svah jako nyní, ale kolmá cihlová zeď a pod ní vedly koleje vlečné dráhy Mratínky. Ještě v 60. letech po nich mašina jezdila. Vláček zastavil pod kolmou zdí a do vagonů se shora nakládala řepa. Cukrovar Čakovice tehdy zásoboval kvalitním cukrem (bílým zlatem) nemalý kus světa. Zpravidla kolem Vánoc byla řepa odvezena a plocha se uvolnila. Napadl-li sníh, místo se proměnilo v centrum zimních sportů. Staří, mladí sáňkovali, bobovali nebo se klouzali .Počátek dráhy byl od domu Suchých nebo Korejsů a konec v místě dnešní haly pro stolní tenis. Výbava pro zimní sporty byla přiměřená době. V 60. letech se většinou nosily tlusté, bavlněné tepláky nebo manšestráky, na které se sníh krásně nalepil, a tak se děti vracely k domovu více podobné sněhulákům. Odchodem zimy Chrupavka neosiřela. Sloužila i jako obecní pastvina, a to ještě v 60. letech. Dříve na ni děti vyháněly husy a kozy, o které se v domácnosti musely starat. Ovšem poválečná generace dětí již tyto povinnosti nemívala. Líbeznice byly ještě do poloviny 20. století převážně zemědělskou obcí a v každém domě chovali slepice, husy, kachny, prasata a králíky - nebo spíše králíci, jak se u nás vždycky říkalo. Řepa cukrová i krmná byla důležitým krmivem pro tuto domácí zoologickou. A na podzim, když začal foukat vítr ze strnišť, kluci na Chrupavce pouštěli draky.Pro pamětníky je Chrupavka důležitým místem dětských her. Dnes je z větší části zastavěna.

Na Mratínce

V obci Líbeznice byl v první polovině 19. století vybudován jeden z prvních cukrovarů v Čechách, který patřil hraběti Nosticovi. Výroba prosperovala, a tak bylo rozhodnuto o jeho rozšíření. Bohužel k tomu nedošlo, jelikož majitel pozemků pan Tichý nechtěl prodat pozemky, které byly pro rozšíření nezbytné. Tak bylo rozhodnuto vybudovat nový cukrovar v Mratíně. Mezi oběma cukrovary byla vybudována vlečná dráha nazvaná Mratínka. Jezdily po ní mašinky, které se jmenovaly Sitta a Věra. Lidé tento úsek vlečné dráhy pojmenovali Mratínka, protože zkrátka vedl do Mratín.

Na Mýtě

V minulosti jako i dnes lidé platili různé poplatky, též při průjezdu obcí… Stál zde i mýtní domek. Podle kroniky se ještě v r. 1896 vybíralo mýto, posledním mýtným byl výběrčí Švejnoha. Domek obýval ještě s třemi občany. Mýto bylo zrušeno pravděpodobně v roce 1904. Zbytky domku ještě pamatují místní rodáci (dnes sedmdesátníci), kteří si zde rádi hráli a prolézali zbytky stavby (ruiny).

Na Rybníčku

V nejnižším bodě, kde Makůvka obtéká lokalitu Hůrka a tvoří malé údolíčko (za obecním úřadem), je mokřava s množstvím vyvěrajících pramenů. Naši předci využili spodní vodu a vybudovali zde menší rybníky. Původně tu byly dva větší přístupné veřejnosti a další dva malé soukromé rybníčky. Jejich vznik souvisel pravděpodobně i s výstavbou cukrovaru, který potřeboval pro svůj provoz dostatek vody (v polovině 19.století tento cukrovar patřil k jedněm k největších na našem území). Vzniklé rybníky sloužily k více účelům: byly zdrojem užitkové vody i ledu do místních hostinců. Lidé se v něm v létě koupali a v zimě se na ně chodilo bruslit, sedláci v nich plavili koně, koláři namáčeli klády, aby je zbavili škodlivého hmyzu. Hospodyně na něj vyháněly husy a kachny. Jeho okolí se stalo tradičním místem líbeznických posvícení a poutí.. Zkrátka bylo u něj živo v každém ročním období. V období II. světové války se Líbeznice staly nejsevernějším bodem obrany Prahy. V pakoměřické cihelně a v lese Beckov byly velké muniční sklady německé armády. Revoluční gardy v květnu 1945 tyto sklady získaly a místní obyvatelé se jimi ozbrojili. Pak však vypukla fáma, že od Mělníka se blíží SS komando a tak někteří obyvatelé "své" zbraně z obavy naházeli do rybníka. Rybník se musel pravidelně čistit od nánosů, aby byl funkční, postupně se však bahno přestalo odstraňovat kvůli pohozeným zbraním, což byla cesta k jeho zániku. Proč jej třeba armádní pyrotechnici od zbraní nevyčistili, mi není známo. Ale když se již zanesl tak, že už i vody bylo pomálu, obec rozhodla o jeho zavezení a o přeměně vodní plochy na zelenou, čili park. Dnes po rybníku zůstal jen na památku název ulice Na Rybníčku a pár fotografii.

Na Skalce

V katastru obce, kde sprašové vrstvy půdy jsou poměrně mělké, vystupuje podloží buližníků a křemenů místy jako skalní suky nad úroveň okolní krajiny. Těmto místům se říká Skalky, Hůrky. V minulosti byly využívány na těžbu kamene pro výstavby domů a hospodářských budov. Osídlení Ulice Na Skalce v blízkosti vydatného vodního zdroje patří k nejstarším v Líbeznicích. Ve spodní části ulice Na Skalce bývávala obecní pastvina.

Na Tabuli

Nejdříve pole, později hřiště – rovné a tmavé (černozem) - jako tabule. Výstavba domů zde probíhala až v druhé polovině 20. století. Popis starých názvů ulic pořídila s pomocí kronikářky obce a ředitelky 0blastního muzea Prahy - východ Mgr. Hany Závorkové a s pomocí pamětníků knihovnice Marie Krejčová.

Na Zvonici

Původní kostel sv. Martina stával na místě čp. 142, přesný rok jeho vzniku neznáme, ale patřil evidentně k jedněm z nejstarších v regionu. Věž kostela tvořila u středověkých kostelů většinou funkci obrannou, ale nebyla v ní zvonová stolice. Proto naši předci postavili dřevěnou zvonici samostatně na místě dnes nazvané podle ní Na Zvonici. Zvony v minulosti měly významnou funkci informační, obyvatelé se jimi dozvídali o úmrtí, požáru a významných událostech. Kostel i zvonice postupně zanikly - po vybudování nového, reprezentativního kostela sv. Martina.

Nádražní

Technický vývoj Evropy ve druhé polovině 19. století se zrychlil. Zásadní podíl na změně životního stylu tehdejší doby měly stroje poháněné párou. Nutnost přemisťovat lidi, věci snadněji a rychleji vedly k rychlému rozvoji železnic. Na našem území byla jako jedna z prvních v roce 1872 zprovozněna trať z Prahy do Turnova. Nejbližší zastávkou pro líbeznické občany na této železniční trati byly Měšice. Dnes patrně jen málo lidí chodí na vlak do Měšic. Jednodušší, pohodlnější a rychlejší je autobusová doprava. Ale ještě do první poloviny 20. století většina našich předků, jezdila do Prahy vlakem z měšického nádraží .Vlaková souprava mívala někdy až 10 vagonů, přeplněných pasažéry. Na nádraží do Měšic se samozřejmě chodilo pěšky. Původní silnice do Měšic vedla od barokní kapličky p. Marie, dále pak podél míst, kde nyní stojí základní škola. Po vzniku nádraží v Měšicích byla vybudována silnice za kapličkou, která zkracovala trasu k nádraží. Podél ní byly v roce 1906 vysázeny hrušně, které pocestným zpříjemňovaly cestu.

Sadová

Neodmyslitelnou součástí středočeského venkova byla pole a ovocné sady. V Líbeznicích bývaly sady za vsí. Ovocné stromy, se v nich pěstovaly v mnohem větší míře než je tomu dnes.Jejich druhová skladba se měnila v souvislosti se změnami životního stylu. Původním vzorem venkovských zahrad u nás byly klášterní zahrady s cestičkami a záhony v geometrických liniích. Na jaře, náš kraj tonul v záplavě květů a omamných vůní ovocných stromů - třešní, jabloní, slivoní. Jesliže se hovoří o vůních domova, pro mne je to vůně rozkvetlých třešní v ulici K.H. Máchy. Rozkvetlá jabloň a nebo třešeň. Která rostlina se vyrovná jejich kráse? V minulosti se pěstovaly ovocné druhy na vysokých kmenech, které byly roubovány na semenáčky pláňat (planý druh). Důvod byl jednoduchý. Stromy potom byly odolnější, plodily déle a pod nimi se mohly pěstovat další rostliny.Vše mělo svůj účel a řád. Ve vsi se o sady samozřejmě starali majitelé, ale byli mezi nimi i profesionální sadaři.Pamětnící si jistě vzpomenou na pana Bricha, který honil kluky, kteří trhali zrající třešně. V sadech stávaly malinké domečky, kde měli sadaři své zázemí, kde hlídali úrodu a kde také prodávali sklizené ovoce.Vblízkosti Kostelce nad Labem ve směru od Brandýsa se pár takových domků dochovalo. Čerstvě načesaná jablka se nechávala na hromadách na zemi tzv. vyrosit. Než si je lidé odvezli domů, kde je ukládali do chladných sklepů nebo do slámy. Takto ošetřené ovoce vydrželo i do další úrody. Chladný a vlhký sklep byl pro domácnost základním vybavením. Ovoce bylo jednou z nejdůležitějších složek potravy. Hrušně i jablka se sušily na křížaly. Sušily se i švestky, vařila se z nich také povidla nebo se nakládaly a pálila se z nich slivovice. Na sušení ovoce se stavěly zděné sušárny, ve kterých se topilo. Jedna částečně dochovaná je v obvodových zdech domu pana Štulíře.Oblíbeným jídlem ze sušeného ovoce byla prachanda - ovocná kaše.

U Kola

Vžitý název nese také ulice U Kola. Na obecním pozemku sousedícím s pozemky rodiny Srbů byla vybudována obecní studna, ke které chodili lidé z okolních domů pro vodu. Ve studni bylo prý hodně vody - sahala do 1 m od kraje a stačilo se shýbnout a vodu si nabrat (studna je umístěna pod kopečkem). Později se čerpání ze studny vybudovalo výše na kopečku, blíže k náměstíčku, stále na obecním pozemeku sousedícím s domem rodiny Friedrichů. Zde se zbudoval stojan s pumpou a zděná zídka na nádoby (putny) , ve kterých se přepravovala voda. Voda se čerpala otáčením velkého litinového kola. Odtut patrně pochází dnešní název ulice. Ke studni chodili lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí. Jeden občan, který pro vodu také chodil, měl dokonce přezdívku Putna. Později (dle pamětníků v r.1957 již bylo vedení funkční) byla voda ze studny vedena potrubím přes náměstíčko do pumpy (hydrantu) umístěném u zdi rodiny Zahrádků, kde se již kolečkem pootočilo a voda tekla (jako vodovodním kohoutkem). Toto místo se nazývalo také "Plac", mělo podobu malého náměstíčka, na kterém se scházeli sousedé z Hůrky a okolí. Místo pro své hry vyhledávaly i děti. Tato část je z Líbeznic nejstarší, ještě je u Zahrádků část zdi původního opevnění. Vybudováním obecního vodovodu se pumpa zrušila.

U Kovárny

Kovářské řemeslo patří k jedněm z nejstarších na našem území. Řemeslníci, kteří zpracovávali železo kováním ve výhni se nazývali a dodnes nazývají kováři. Kováři okovávající koně byli podkováři, ale v obci zpravidla nebyly desítky kovářů jako ve městě, a tak i kováři kovající koně se na vsi nazývali kováři. Museli umět téměř vše ze železa a někdy dokonce i trhat zuby. Kovář musel mít fortel a sílu, kterou jeho fyzicky náročná práce vyžadovala. V Líbeznicích víme jmenovitě jen o několika kovářích, a to pouze za posledních cca 200 let. Jejich dílny –kovárny - byly umístěny zpravidla na okraji obce, při hlavní komunikaci. Historické prameny se zmiňují i o kovárně U kola, patrně fungující v minulosti. Tehdy tato lokalita byla okrajem Líbeznic a podél ní vedla jedna z hlavních komunikací na Mělník. Důvod jejího umístění byl prostý, kováři pracovali s ohněm a tehdejší obydlí byla pokryta slaměnými došky a vybavena hořlavým materiálem jako je dřevo, sláma, seno. Materiál se kterým kováři pracovali bylo hlavně železo, které nakupovali v surovém stavu, a pak je dále různě zpracovávali , podle požadovaného finálního výrobku. Kovárny, stejně jako mlýny, byla místa, kam lidé jezdili ze všech koutů. A tak kovář měl, jak se říká, z první ruky zprávy co ve světě děje. Lidé do kovárny zacházeli rádi, mohli se zde dozvídat zajímavé informace z domova i ze zahraničí a rozebírat je se sousedy. Kovárna tak byla vlastně takovým historickým předchůdcem infocenter. V první polovině 20. století měl kovářskou dílnu v obci, v nynější ulici U kovárny, pan Josef Kos. Jeho bratr Ladislav pak koval v dílně na křižovatce silnic Hovorčovická a Mělnická, v jeho dílně se vyráběly i složitější strojnické výrobky. V současnosti jediným líbeznickým kovářem, a to uměleckým, je pan Aleš Horáček.

U Plicků

U Plicků se říká statku, který je v Družstevní ulici čp. 32. Jedná se o klasické selské stavení typické pro Polabí – s hlavní budovou, vejminkem, hospodářským dvorem a zahradou. Žila v něm rodina Plicků, která měla dva syny Jaroslava (nar. 1901) a Františka (nar. 1904). Oba se věnovali po vzoru předků zemědělství, ale nadchli se pro tehdejší technický pokrok. Například v obci jako první ve 30. letech 20. století začali vyrábět elektrický proud, který poháněl například i stroje místní pekárny pana Eliáše. Doma měli mechanickou a opravárenskou dílnu. Oba bratři se od mládí zajímali o motorismus a Jaroslav se zúčastňoval jako sidecarista některých motocyklových závodů. Záliba ve strojnictví přivedla Jaroslava k absolvování několika semestrů na pražské technice a posléze vedla k vlastní konstruktérské práci. Na počátku 20. let rekonstruoval tehdy již technicky zastaralou „řemenovou“ laurinku tak, že ji opatřil spojkou a převodovkou, hnací řemen pak nahradil řetězem. První ryze vlastní konstrukcí Jaroslava Plicky byl dvoudobý jednoválcový motor o zdvihovém objemu 250 cm3. Litinový válec a hlavu motoru nechal odlít v ČKD. Vše ostatní se vyrábělo v líbeznické dílně. Již v roce 1924 byl tento motor sesazen do trubkového rámu vlastní konstrukce. Třístupňovou anglickou převodovku systému Sturmey-Archer dodali bratří Chladové, primární i sekundární převod se prováděl řetězem. Cizí provenience byla taktéž přední vidlice systému Brampton. Nakupování dílů od speciálních podniků bývalo totiž nejen zvykem, ale hlavně ekonomickou nutností i větších výrobců. Těchto na svou dobu elegantních dvoudobých strojů bylo vyrobeno pět kusů. Vrcholem konstruktérské práce Jaroslava Plicky byl čtyřdobý jednoválec s rozvodem OHV v jediném bloku s převodovkou. Prototyp motoru o zdvihovém objemu 350 cm3 a s třemi převodovými stupni byl hotov před rokem 1935. V tomto roce již s hotovým motocyklem cestoval bratr František na tehdejší Podkarpatskou Rus. Válec a hlava byly opět odlévány z litiny v ČKD. Hotovou skříň tohoto prototypu odléval sám František Plicka. Motor na svou dobu moderní koncepce byl usazen v trubkovém rámu ve spodní části zdvojeném s přední vidlicí, odpruženou paralelogramem s tlačenou vinutou pružinou a oboustrannými třecími tlumiči. Zadní kolo bylo uchyceno neodpružené a poháněno řetězem. Vše kromě ráfků, karburátoru, magnetky Bosch a elektrického a drobného příslušenství bylo vlastní konstrukce. Tato třistapadesátka byla vyrobena v jediném exempláři a dosahovala maximální rychlosti 110 km/h. U dalších motorů stejně koncipovaných byl zdvihový objem zvětšen na 500 cm3 a počet převodů zvýšen na čtyři. Rámy zůstaly téměř beze změn oproti prototypové verzi. Těchto pětistovek byly vyrobeny čtyři kusy. Z líbeznické dílny vyšlo díky entusiasmu bratří Plicků zhruba patnáct exemplářů motocyklů. Jejich výroba nebyla živnostensky registrována a značka nebyla chráněna. Výroba probíhala jako nerentabilní, z části ji kryl zisk ze statku a provozu dílny. Motocykly skončily většinou v rukou motoristických příznivců z okolí. Jedna z pětistovek se prý dostala nakonec na Slovensko kamsi k Oravě a druhá během války až kamsi do Ruska. Do dnešní doby se zachovala jediná vyrobená třistapadesátka – dodnes pojízdná a bez podstatných změn. V majetku i užívání Františka Plicky zůstala ještě dlouho po válce, kdy ji opatřili zadními teleskopickými pružicími jednotkami z Javy.

U Staré školy

Záznamy o první škole jsou z roku 1676 v čp. 53, stávala při hřbitovní zdi starého kostela. V roce 1727 se škola přestěhovala do čp. 52, bývalá fara, a učilo se zde do r. 1829. Škola byla přestavěna a rozšířena. Učilo se v ní pak v letech 1830 – 1883. Třetí škola byla postavena na původních pozemcích starého kostela a hřbitova nyní čp. 142.

U Studánky

Voda je základní podmínkou lidské existence. Od pravěku lidé zakládali svá sídla v blízkosti vodotečí . Jinak tomu nebylo ani s osídlením líbeznického katastru. Nejstarším archeologickým nálezem na území obce je kamenná srpová čepelka stará přibližně 4 000 let. Dokladuje osídlení pravěkých obyvatel, kteří se živili zemědělstvím. Od nepaměti člověk prokazoval vodě náležitou úctu, přicházela od bohů z nebe, ale i od matky Země - z jejího nitra. Prameny lidé udržovali v čistotě. Jejich znečištění se přísně trestalo. Voda vždy nesla i symbolický význam očisty. Místa zdrojů pitné vody byla v minulosti důležitými společenskými centry, kde se lidé setkávali, předávali si informace. Většina líbeznických obyvatel neměla svou studnu ještě v první polovině 20. století, a proto vodu museli nosit do svých domovů ve džbánech, konvích, putnách, kbelících z několika míst v obci. Jedním takovým vydatným zdrojem pitné vody byla studánka před statkem pana Srba. Pro každého kolemjdoucího byl u studánky plecháček pro uhašení žízně. Po této studánce nese ulice název U Studánky. První vodovod v obci byl zaveden v 2. polovině 19. století a to do líbeznického cukrovaru, byl veden ze studny Na skalách. Nestačil však zvyšující se výrobě cukrovaru, a proto byl vybudován nový litinový vodovod z Kasprova Mlýna v Lobkovicích, kde se do něj čerpala voda z Labe s kapacitou 2.526 litrů za minutu). Po obci z něj voda byla rozvedena do hydrantů u čp. 1 a u bývalé správní budovy cukrovaru, dnes pension Dominictalhof. Tento vodovod vedl i do Měšic podél trati Mratínky až do zámku.Další vodovodní síť, která po obci rozváděla vodu do jednotlivých obytných domů, byla realizována až ve 2. polovině 20. století z obecní studny na Srbovce. (Tento vydatní vodní zdroj může být užitečný i v budoucnu.) Tehdy se místní muži sami dali dohromady a pustili se do výkopu. Pracovali i ve skále jen ručně bez pomoci jakékoliv mechanizace. Na dvoře pana Rudolfa Štemproka vodovodní trubky obalovaly pruhy pytloviny a horkým asfaltem, z dnešního pohledu neuvěřitelné. Tento vodovod zásoboval vodou bez problému desítky let polovinu obce. Jen její kvalita nebyla vždy nejlepší. V současné době je po celé obci rozvedena velmi dobrá voda ze studní z Mělnické Vrutice. Otočíme kohoutkem a teče. Představa, že bychom v zimě v létě chodili pro každý litr vody k obecní studni, se nám zdá neuvěřitelná.

Ulice Antonína Judytky

Antonín Judytka byl všestranně nadaný sportovec,ale hlavně skvělý a obětavý člověk. Nehledal důvod,proč ty či ony věci nejsou možné, ale způsob, jak je zvládat. Zkrátka ten správný „tahoun“, který se nesmazatelně zapsal do dějin líbeznického sportu, hlavně však fotbalu a lehké atletiky. Antonín, Toník,Tonda, jak mu kamarádi říkali, se narodil v roce 1907. Jeho koníčkem byla kopaná, které se věnoval i jako organizátor. Díky němu měl líbeznický fotbal dobrou pozici v regionu. Výchovou svých nástupců dokázal připravovat budoucnost líbeznické kopané. V minulosti v obci bývalo několik sportovišť, která byla na různých místech. Jak vznikala, tak i po čase zanikala. O současné fotbalové hřiště a jeho zázemí, které slouží sportu v obci desítky let, se zasloužil právě on. V době, kdy toto hřiště vznikalo, bylo potřeba většinu prací zvládnout vlastními silami a prostředky. Tehdy nebyly běžné dotace, a tak bylo nejdůležitější přesvědčit ostatní spoluobčany, aby ve svém volnu šli zdarma na brigádu a společně vytvořili sportovní zázemí. Tuto schopnost měl Antonín Judytka ve vrchovaté míře. V minulosti se na hřišti konaly i kulturně společenské akce, Spartakiády, slavil se na něm 1. máj. Po vzniku Areálu zdraví, opět díky nemalému úsilí místních nadšenců, se konání kulturně sportovních a společenských akcí přesunulo právě tam. Antonín Judytka zemřel v roce 1975.

Ulice Plukovníka Nováka

Plk. Jaroslav Mikuláš Novák. V Líbeznicích žil Na Hůrce 89 od 16.12 1964 do 16.8. 1981. Čs. legionář, příslušník vojenské jednotky ve Francii, Anglii, československé jednotky na Středním východě. Žil v č.p. 89. Narodil se 25. 4. 1894 v Skřenči. Vystudoval reálné gymnázium v Táboře. V období I. světové války byl povolán do zbraně (15. 10. 1915). Poslali ho na ruskou frontu, kde se stal rozvědčíkem u 7. roty 82. pěší divize. Byl raněn. Zúčastnil se bojů čs. legií na ruské a sibiřské frontě, přímo se účastnil i bitvy u Zborova. Po skončení I. světové války složil u různých vojenských posádek. 30. září 1932 se stal zástupcem velitele Hradní stráže. Tuto funkci zastával do 14. října 1934, kdy byl přeložen k 3. hraničářskému praporu do Vamberka, zároveň byl jmenován velitelem náhradní roty. V období od 10. května 1938 do 8. října 1938 vykonával funkci velitele pevnosti Hanička v Orlických horách a velitele praporu hraničářského pluku. Po okupaci Československa byl ustanoven velitelem odbojové organizace Obrana národa na Českomoravské vysočině. V roce 1940 se mu podařilo ilegálně opustit vlast a dostat se do Francie, kde se stal pobočníkem velitele pěší brigády 1. čs. divize v Agde ve Francii (15. 5. -6. 7. 1940). Po porážce Francie přešel do Anglie. Byl zařazen k pěšímu pluku 1. československé brigády v Cholmondellay. Od roku 1940 zastával funkci zástupce velitele praporu. 1943 byl odvelen k československé jednotce v SSSR. Z Glasgowa odplul v roce 1943, loď, na které se major Jaroslav Novák plavil, byla bombardována německými letadly a potopila se, podařilo se mu však zachránit se. Vylodil se marocké Casablance. Po další cestě lodí a letadlem se dostal do Káhiry a odtud do Teheránu, kam dorazil 3. května 1944. 14. května 1944 byl zařazen k 450. Royal Tanks Depot a 23. britské brigádě v Egyptě a v Palestině. Zde převzal funkci náčelníka čs. adm. štábu pro Střední východ, kteroužto zastával až do března 1946. Domů se vrátil v hodnosti plukovníka. Dále sloužil jako voják z povolání až do roku 1948, kdy byl z armády propuštěn. V padesátých letech byl na základě falešného obvinění odsouzen k mnohaletému vězení. Byl vyznamenán Řádem Britského impéria, Britskou medailí za válečné tažení v Africe, medailí sv. Jiří, Řádem M. R. Štefánika, Revoluční medailí, Čs. válečným křížen, Medailí Vítězství, Čs. válečným křížem 1939 a mnohými dalšími. Byl silnou osobností, příkladem člověka s vysokým morálním kreditem, vlastence, pro něhož vlast byla nade vše. Jeho oblíbený citát, kterým se celý život řídil, zněl: "SLUŠNOST JE MINCE, KTEROU SI RAZÍ KAŽDÝ SÁM, ALE PLATNOST MÁ NA CELÉM SVĚTĚ."

Fotogalerie

Lokalita Na Rybníčku od západu
Jarní pohled na Mratínku