Písmo: normální / velké

Místopis

Alejíčka

Jihozápadním směrem z Líbeznic vede komunikace do Pakoměřic. Původně polnička (nezpevněná cesta mezi poli) je pokračováním ulice Pakoměřické. Říká se jí Alejíčka. Název byl odvozen od aleje ovocných stromů, hrušní, vysázených po obou stranách cesty do úrovně hráze rybníka, další ovocné stromy jako jabloně, ořechy byly sázené až mnohem později.Původ slova „alej“ pochází z francouzského: aller –jíti a allée – cesta. Z nejstarší výsadby se zachovalo jen její torzo. Více než 100 let existovalo právě v této lokalitě rezidenční sídlo rozlehlého panství rodu Nosticů, kteří jej získali v roce 1645. Ve druhé polovině18. století jej přenesli do nově vybudovaného areálu v Měšicích. V pakoměřickém dvoře pak vybudovali velký pivovar. (Nosticové v minulosti vlastnili i Velké Popovice včetně pivovaru, ve kterém se stále pivo vaří.) Alejíčka byla a jsou důležitou spojnicí mezi obcemi, místem procházek obyvatel obou obcí. V minulosti byla oblíbeným místem pro zamilované páry. V době mrazivých dnů se Alejíčka stávala a vlastně stále stávají živou tepnu všech bruslařů. A samotná zamrzlá plocha rybníka je nejen místem vyhrocených sousedských hokejových turnajů, ale i příjemným místem pro setkání bořanovických i líbeznických sousedů.

Antonína Dvořáka

Je pojmenována po hudebním skladateli Antonínu Dvořákovi, jehož díla patří do fondu světového kulturního dědictví. Základní informace o jednom z nejslavnějších Čechů se děti dozvídají již na základní škole.  Ale méně se ví, že kořeny rodu Dvořákových sahají do nedalekých Třeboradic. Kde se roku 1724 narodil Antonínův pradědeček Jan. Dvořákův dědeček také jménem Jan se se svou početnou rodinou (14 dětí) přestěhoval do středočeské obce Nelahozeves u Kralup nad Vltavou. Stalo tak roku 1818. Zde si pronajal řeznický krám. Dvořáci se živili většinou zemědělstvím, byli šenkýři, řezníci. V minulosti to byla častá kombinace – šenkýř, řezník, zemědělec. Jedno živobytí jistilo další. Bylo nutné zajistit početnou rodinu, které byly spíše pravidlem než výjimkou. Bohužel dětská úmrtnost byla také smutným úkazem každodennosti 19. století. Život na venkově nebýval vždy lehký. Vyžadoval namáhavou práci. Přesto měli lidé radost ze života, který si zpříjemňovali hudbou. Zpívalo se o křtinách, pohřbech, při práci, ve sváteční i všední dny. Dvořákův tatínek František se doma vyučil řezníkem. Po vyučení, jak bývávalo zvykem, šel na vandr. V praxi to znamenalo jít pracovat mimo rodnou obec do světa. Dnes bychom řekli získání praxe doma i v zahraniční. Ze "světa" se vrátil do Nelahozevsi až za osm let a začal zde provozovat řemeslo řeznické a hostinské. Dařilo se mu. Ve dvaceti šesti letech se František oženil s dvacetiletou Aničkou Zdeňkovou, pocházející z Uhů. Jejich prvorozený syn se narodil 8. září roku 1841, dali mu jméno Antonín. Jméno velmi oblíbené , po domácku se mu říkalo Toník či Tonda. V Nelahozevsi, která byla typickou středočeskou vsí, kde se většina obyvatel živila zemědělstvím a řemesly, prožil malý Toník část svého dětství. Chlapec vyrůstal v krásné přírodě povodí Vltavy, kde zažíval zásadní proměnu kraje - začátek zprůmyslnění regionu, počátky železniční dopravy, kouřící parníky na Vltavě. Antonín začal chodit do nelahozevské školy. Osud mu přál, protože na jednotřídní škole jej učil pan učitel Josef Spitz. V chlapci objevil mimořádný talent pro hudbu, sám mu dával základy ve zpěvu, hře na housle - zřejmě i na klavír. Antonína však ovlivňovala hudba od narození. U Dvořákových se často muzicírovalo, jeho tatínek hrával na housle a citeru. Antonínovi strýcové byli v té době známými hudebníky. Jan Dvořák (1799 - 1879) vynikající houslista a Josef Dvořák (1812 - 1893), rovněž vynikající trumpetista a také otec 22 dětí. V roce 1853 rodiče poslali dvanáctiletého Antonína do Zlonic k bezdětnému strýci Antonínu Zdeńkovi, který byl šafářem. Ve Zlonicích Antonín začal chodit do školy, kde se měl možnost hudebně vzdělávat u Antonína Liehmana, který jej naučil skladbě. V létě roku 1855 se do Zlonic přestěhovala celá Dvořákovic rodina. Na podzim roku 1855 se Antonín vyučil řeznickému řemeslu. Otec si přál, aby se syn tomuto řemeslu věnoval a hudbu měl jen jako svého koníčka. Antonín skutečně zkusil být řezníkem. Později vyprávěl: ,,V roce 1901 mi bylo šestnáct let a já šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku, provaz jsem si ovinul okolo ruky, abych ji udržel. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl, jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla po zemi. A to jsem si umínil, že řezníkem nebudu. Odřel jsem se důkladně, ale jalůvče jsem přece dovedl domů. Byla to ale má poslední cesta z trhu." A prý Antonín dodal: ,,A já tím řezníkem přece nebudu! Budu muzikantem!"

Nakonec tatínek polevil a dal na naléhání zlonických učitelů Antonína Liehmana a Josefa Tomana, že jeho syn je mimořádný talent. Souhlasil také s odchodem do Prahy, aby se zde syn věnoval výhradně hudbě. Odchodem do Prahy započala jeho závratná umělecká kariera světově uznaného umělce.

A jaký byl vztah Antonín Dvořák k Líbeznicím? V obci měl kolegu, kantora, regenschoriho líbeznického kostela, řídícího líbeznické školy Jana Pavelku, který byl rovněž vynikajícím muzikantem. Absolvoval varhanickou školu v Praze, stejně jako Antonín Dvořák. Měli společného učitele Františka Bůžka, který zde vyučoval harmonii a hru na varhany. U něho se dva roky po Janu Pavelkovi v letech 1857-1859 Antonín Dvořák vzdělával. Jan Pavelka měl v líbeznickém kostele Sv. Martina na starost vedení chrámové hudby, která díky němu měla mimořádnou úroveň. Do Líbeznic za ní přijížděli tehdejší nejvýznamnější umělci. Nejslavnější však byly poutě na Sv. Martina. Jí se zúčastňovali kantoři z okolních vsí: Klecan, Panenských Břežan, Odolene Vody, Sluh, Čakovic, Třeboradic, ale i z tehdejší Prahy. Tehdy byli kantoři většinou i hudebníci. Na školách se zpívalo i hrálo na hudební nástroje. Rčení: ,,Co Čech to muzikant," bylo pravdivé díky jejich kvalitní pedagogické práci.

Jan Pavelka nacvičoval vždy unikátní figurální mše. Byly obsazovány hvězdami, jako byl například Josef Boslav Foerstr, tehdy ještě regenschori u sv. Vojtěcha v Praze. S ním obvykle přijížděl Antonín Dvořák, který v té době v kostele u sv. Vojtěcha působil jako varhaník. Není divu, že Líbeznice té doby byly považovány díky Janu Pavelkovi za hudební centrum kraje. Tito vzácní hosté byli pak zváni po mši do rodiny Jana Pavelky. Jednou o pouti na sv. Martina po slavné figurálce, kdy byl pozván na oběd u Pavelků i Antonín Dvořák, všichni hosté již seděli u svátečně prostřeného stolu. Čekalo se na Antonína Dvořáka. Polévka chladla a mistr stále nikde. Paní řídící Pavelková jej tedy volala ke stolu, že mu polévka vystydne. Ten však ji příliš nevnímal, jelikož preludoval u klavíru a jen zvolal: ,,Paní řídící, mám myšlenku!“ Nevíme sice, jaká skladba jej u nás v Líbeznicích napadla, ale krajina mezi našimi největšími řekami Vltavou a Labem byla pro jeho vnímavou duši častou inspirací.  Za svého života Antonín Dvořák docílil uznání doma i ve světě. Dostalo se mu mnoha významných poct. Byl také jmenován ředitelem národní konservatoře v New Yorku. Složil mnoho skladeb z dramatické tvorby kantátové, oratorní například slavnou Stabat Mater, Requiem. Symfonická díla, zejména Slovanské tance a symfonii e-moll nazvanou Z nového světa. Opery Rusalka, Král a uhlíř, Čert a Káča a mnoho dalších. Dodnes jeho skladby znějí na světových podiích. Antonín Dvořák miloval svou rodnou zem a láska k ní a českému lidu vyznívá z jeho děl.

Areál zdraví

je oblíbeným místem, ve kterém již několik generací Líbezňáků  aktivně tráví volný čas. Určitě nemusím popisovat, kde jej najdeme. Původně se na jeho místě,nazývaném pod Chrupavkou, ve druhé polovině 19. století nacházela deponie místního cukrovaru, která však ve 2.polovině  20. století zanikla.  V tomto prostoru , v blízkosti potoka  Makovky Líbezničtí skauti po obnovení skautské organizace v roce1968  si začali budovat klubovnu.  V té době byl vůdcem střediska Ladislav Šíla. Pamatuji si na sázení břízek kolem chaty, do kterého se zapojil i místní, velmi oblíbený pan farář Hak. Po celostátním zrušení skautské organizace v roce 1970, chata- klubovna  byla opuštěná a tak se tehdejší vedení obce rozhodlo o jejím následném využití pro sportovní účely.  Rok 1971, byl velmi složitý po všech stánkách.  Ale  přesto se dala  dohromady skupina   nadšenců , kteří začali budovat další sportovní zázemí v obci, které mělo sloužit veřejnosti. Samozřejmě u těchto  aktivit vždy stáli a stojí  lidé, kteří se sami dokážou nadchnout pro danou věc a přesvědčit své okolí. Za všechny bych jmenovala pana Milana Korejse,  pana Jana Vondráše.  Právě oni byli ti, kteří dokázali pozitivně ovlivnit své okolí. A na tehdejší místní platidlo – pralinku. Ale skutečných peněž bylo vždy pomálu, finance se sháněli porůznu, lidé pracovali  sice zcela zdarma. Nějakou korunou přispěla obec, TJ Sokol Líbeznice. Také se pořádaly sběry železného šrotu, za ně se koupily  například lopaty a krumpáče.  Až později se podařilo získávat štědřejší sponzory, kterým  bylo Řempo Praha, JZD Budoucnost  a  Českou  spořitelnu.  Naštěstí je nahrazovalo nadšení  a tak začalo vznikat sportovní zázemí  pro atletiku, stolní tenis, košíkovou. Stavba Areálu se prováděla po etapách. Nejdříve byla souběžná vodoteč svedena do potoka Makůvky, následně  její koryto bylo zavezeno. Poté byl  také zavezen taras, který sloužil původně řepné dráze při nakládce.  Na této stráni a kolem celého Areálu bylo vysazeno cca 700 různých druhů keřů a stromů. Byla vykopána studna. Později  malá chata pro velký zájem stolních tenistů nestačila a tak byla postavena další, větší budova, která byla dovezena z dřevařských závodů v Doksech. Základy k ní však vybudovalo JZD Líbeznice. Do ní byla zavedena elektřina firmou Hlavního města Prahy. Osvětlení v místnostech provedl p. J. Kohout včetně rozhlasového zařízení, vytápěna byla akumulačními kamny. Elektrické hodiny do rozvaděče připevnil p. Trédl a tak by se dalo pokračovat. Byly vybudovány další hřiště na odbíjenou a tenisové kurty. Vzniklo i místo pro dětský koutek s houpačkami, prolézačkou a a brouzdalištěm. Za malou chatu byla vybudována venkovní umývárna . U  budov byly postaveny plechové garáže, které sloužily pro uschování sportovního nářadí. V Areálu  se konaly „Dětské dny“, turnaje v nohejbalu a tenisu, turnaje stolního tenisu. Tehdy byl oblíbený slogan Buď fit. Konaly se zde oslavy 1. Máje, okrsková  cvičení: Spartakiády, cvičení  podniku Řempo Praha v civilní obraně, závody v lehké atletce nebo nezapomenutelné oslavy 750 let  Líbeznic. Dnes se možná někomu může zdát, minimálně zvláštní, že lidé chodili a i naštěstí chodí zdarma budovat díla, která pak slouží všem, těžko se spočítají stovky a stovky brigádnických hodin, které  kdy odpracovali  občané Líbeznic.  V současné době se zde budují další sportoviště. Domnívám se, že je na místě poděkovat všem, kteří se kdy zasloužili o vznik tohoto důležitého sportovního a i komunikačního centra obce.  Napadá mne text jedné známé písně: Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc…

Beckov

Západním směrem od obce se rozprostírá les nazývaný Beckov. Je významným krajinným prvkem. Zaujímá plochu 150ha a je jedním z nejvyšších bodů v krajině s výškou 303 metrů nad mořem. Z původních pralesů nám zbyly jen části, tím je i Beckov, Bořanovický háj, Ládví. Jsou domovem nejbohatšího živočišného a rostlinného společenstva. Na jaře, když se zazelenají staleté duby, lípy a rozkvetou koberce konvalinek, petrklíčů, sasanek, podléšek a dymnivek, je zde nejkrásněji. Na starých dubech žijí brouci roháči. Husté křoviny na okrajích jsou velmi důležité, stejně jako les samotný, poskytují zvířatům úkryt a potravu, zejména ptactvu a drobným živočichům. Rostou zde i rekordmanky mezi houbami například vatovec obrovský (Langermannia gigantea), jehož váha může být i 10 kg. Vatovec je považován za nejplodnější organismus na světě. Čerstvá plodnice o váze 4 kg obsahuje 1 500 bilionů výtrusů. Kdyby se seřadily vedle sebe do řady, řada by měla délku 625 000 km. Druhou rekordmankou mezi houbami Beckova je bedla vysoká (Macrolepiota procera), naše nejvyšší houba s výškou až 40 cm. Ze vzácných a chráněných druhů rostlin zde buď byly ověřeny nebo jsou evidovány: kamejka lékařská (Lithospermum officinale;), dymnivka nízká (Corydalis pumila;), kamejka modromachová (Lithospermum purpurocaeruleum), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), plamének přímý (Clematis recta), strdivka zbarvená (Melica picta), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), dřín obecný (Cornus mas), lilie zlatohlávek (Lilium martagon ), bradáček vejčitý (Listera ovata), mochna bílá (Potentilla alba), prvosenka jarní (Primula veris), srpice barvířská (Serratula tinctoria) a voskovka menší (Cerinthe minor). Význam lesa Beckova je pro krajinu, která je intenzivně využívána člověkem, natolik zásadní, že Oblastní muzeum Praha - východ podalo v červenci  roku  2011 žádost o vyhlášení  Beckova chráněným územím.

Dominictalhof

nyní jméno penzionu manželů Černých při Mělnické čp. 42. Původně  název pro panský dvůr v údolí potoka Makovky. (Dominic-panský, Tal-údolí, Hof- dvůr).  Poslední šlechtičtí majitelé panského dvora  na čp. 42 domikálové, byli Nosticové, původně se sídlem na  zámku  v Pakoměřicích, poté na zámku v Měšicích. Ti hospodářský dvůr v Líbeznicích rozdělili na   menší celky, mezi sedláky a chalupníky za robotní povinnosti. Část z něj, včetně  polí k němu náležících  si ponechali. V 19. století na parcele u čp. 42 si nechali  postavit cukrovar. V Líbeznicích v minulosti  bylo obhospodařováno 392 ha zemědělské půdy. Zemědělská půda v našich zemích byla až do roku 1848 vlastnicky rozdělena na půdu dominikální – panskou,  rustikální – poddanské.  Dále pak na obroční- patřící knězi a zádušní- patřící  ke kostelu.V 60. letech minulého století se  před budovou čp. 42 směrem východním  propadla zem, v ní se objevily podzemní prostory. Přivolaný archeolog, který nález prozkoumal jej vyhodnotil   jako pozůstatek tvrze. Jeho nález je zatím jediný, který identifikoval tvrziště v katastru Líbeznic. V Berní rule, soupisu majetku v Čechách z roku 1654 je na str. 598 uvedeno, že v obci je 10 sedláků, 8 chalupníků. Jaká byla robotní povinnost líbeznických sedláků a chalupníků například roku 1777? Kdy zde bylo 13 sedláků?  Svými koňskými potahy pracovali na panském 3 dny v týdnu, sedlák pracující na panském poli si během této práce financoval  krmení pro koně ze svého. On však k této povinnosti musel zvládnout ještě obhospodařovat se svou rodinou a čeledí  průměrně dalších cca 31 ha zemědělské půdy.  Počet koní na statku  bývalo známkou movitosti a chloubou hospodáře. Chalupníci   měli výměry mnohem menší cca 5,25 ha polí a luk. Pro práci na pole nemívali zpravidla koně, ale volské potahy, proto se těmto zemědělcům  říkalo kravičkáři. Vrchnost si dosazovala  pro správu obce a ke kontrole dodržování robotních závazků na vsi rychtáře. Jak vypadaly odvody vrchnosti v Líbeznicích do první poloviny 19. století? Tehdy obec měla  již 31 sedláků. Ročně odváděla : 200 slepic, 19 kop vajec, s koňmi musela odpracovat 2028 dní na polích, přivážet uhlí, dřevo, stavební materiál dle potřeby. Tyto odvody bylo možné v pozdějších letech hradit v penězích.7. září 1848 Ústanovodárný sněm zrušil poddanství. Sedláci se mohli od té doby vykupovat z robotních závazků k vrchnosti. Pro snažší přechod byly zavedeny Zemské vyvazovací fondy. Ve stejném roce bylo poprvé zvoleno vedení obce, nikoliv pouze jmenováno vrchností tak, jak to bylo v minulosti běžné. Prvním voleným líbeznickým rychtářem byl MUDr. Václav Tišnovský, byl osobním lékařem rodiny Nosticových. MUDr. Tišnovský se narodil se v roce 1815, zemřel roku 1869, v Líbeznicích žil v domě čp. 35.

J

Družstevní

Líbeznice byly do poloviny 20. století zemědělskou vsí v pravém slova smyslu. Vyjdete-li na procházku v podzimním čase do polí, kdy je čerstvě zoráno, ucítíte neopakovatelnou vůni ornice, nádherně zbarvené do tmavohněda. Půda je bohatá na humus. A tato úrodná vrstva má v některých místech hloubku až jeden metr. Kvalitní černozem byla základním faktorem, který ovlivňoval vývoj kraje po tisíce let. Lidé se většinou živili v zemědělství. Ke změně zdroje obživy došlo zásadně v první polovině 20. Století . Blízkost Prahy vždy ovlivňovala život v obci, který se řídil jejími potřebami. Sloužila jako hospodářské zázemí – zejména pro zajištěni potravin, ale i pracovních sil. V nových pražských částech (Čakovice, Letňany, Vysočany, Karlín, Libeň, Kbely) se začaly stavět továrny, které potřebovaly dělníky, řemeslníky. Lidé v nich našli nový, o málo lehčí způsob obživy než v tradičním zemědělství. Jejich úbytek při práci v hospodářství dokázala vyrovnat mechanizace. Po roce 1948 došlo ke změně režimu. Komunistická doktrína zasáhla i do způsobu hospodařeni na venkově. Doposud půdu obdělávali její vlastníci. Již v roce 1949 byl vydán zákon o jednotných zemědělských družstvech. Družstva byla zakládána, ale rolníci do nich nechtěli vstupovat. Museli je zakládat nezemědělci, straničtí funkcionáři. Hospodařit se začínalo na pár hektarech půdy, které  neměly hospodaře. Komunistická vláda musela vyvinout velký tlak na rolníky, aby do družstev vstoupili. Využila všemožných hrozeb a forem nátlaku. Za dva roky přivedla většinu rolníků do družstev. V prvním kole združstevňovaný rolník do vedeni nechtěl. Podle toho také hospodařeni vypadalo. V prvních letech bylo ztrátové. Situace byla neudržitelná, a proto muselo dojit k reformám, a to hlavně v řízení. Až po nich se začalo hospodařit se ziskem. Těžká mechanizace byla zprvu soustředěna ve strojních stanicích. Bylo to  ekonomicky výhodné. Později (v roce 1959) byla tato mechanizace prodána družstvům, která si pak všechny práce dělala sama. V té době začínala kombajnová sklizeň obilovin. Začínalo první slučování družstev, většinou sousedních. Jejich výměra se zvětšovala. Druhé slučovaní začalo v sedmdesátých letech. Vznikaly i několikatisícihektarové podniky. Takový typ zemědělského družstva měl sídlo v nynější ulici Družstevní. V 80. letech líbeznické  zemědělské družstvo patřilo svými výnosy k nejlepším podnikům v tehdejším Československu. 

 

Ďáblická

nová líbeznická ulice směřující vzdušnou čarou k městské části Prahy 8 - Ďáblice. Ďáblice leží pod nejvyšším pražským kopcem Ládvím s nadmořskou výškou 359 n.m. Na jeho úpatí pramení Mratínský potok, který se v Kostelci nad Labem vlévá do Labe. Část městské části, která je historická, se říká Staré Ďáblice. Sídlišti v blízkosti konečné stanice tramvaje naopak Nové Ďáblice. Osídlení katastru Ďáblic je prastaré, objevena byla zde polikulturní pravěká sídliště, která zkoumali archeologové pražských muzeí. Výzkumů se účastnil i známý spisovatel a nadšený amatérský archeolog Eduard Štorch, který sám odkryl několik pravěkých nálezů. Poznávání života pravěkých kultur ovlivnila jeho spisovatelskou tvorbu, například v dílech Minehava nebo Bronzový poklad a i v jiných. Významné období pro Ďáblice byl středověk. První písemná zmínka o nich je v listinách z 6. února roku1233 a z 12.února 1235 (kde již Dawlice jsou přímo jmenovány), v níž mimo jiné královna Constancie, druhá manželka Přemysla Otakara I. koupila od německých rytířů Hloubětín, Humence, Nedošice a Ďáblice za 1500 hřiven stříbra. Jako přednost při koupi je uváděno, že rybníky pod vrchem Ládví dávají pro špitály 370 kop ryb ročně. Lze tedy předpokládat, že rybníkářství v Davlicích mělo již tehdy tradici. Velký rybník, který byl napájen vodou z Mratínského potoka, byl rozsáhlý, nacházel se v místech nynějšího sídla pohotovostního oddílu policie ČR, jeho protější břeh byl zhruba před nynějším nákupním střediskem Globus, kde byl i podhrázecký mlýn, nazývaný Červený mlýn. Proč Červený? Jelikož jeho vlastníky byli Křížovnící s červenou hvězdou, kteří Ďáblický řádový statek vlastnili od roku 1253. Řád byl založen Anežkou Českou v roce 1233. Ve statku byl kostel zasvětcený sv. Augustinovi, hospodářské a obytné budovy. Ďáblice byly vsí do 1.1. 1968 a v nepříliš vzdálené minulosti důležitým dopravním uzlem pro region. Leží podél významné, historické komunikace spojující sever Čech s hlavním městem země s Prahou, kde zdejší obyvatelé byly a jsou zaměstnáni. Nebo touto cestou zemědělci, ovocnáři, zelináři a vinaři z Polabí, Mělnicka, Litoměřicka zásobují svým produkty hlavní město země. Roku 1921 byl v kopci ve směru ku Praze vybudován přímo na hranici tehdejší Prahy dům č. 160, kterému se říkalo Akcíz , byla zde stanovena tzv . Potravní čára. Na všech výpadových silnicích Prahy byly ve 20. letech 20. století budovány tyto objekty, které sloužily členům finanční stráže, k vybírání poplatků ze všech potravin dovážených do Prahy. Za II. světové války zde byla kontrola, ale za jiným účelem zda do Prahy lidé nedováží potraviny bez povolení.V dolním okraji Starých Ďáblice se protínají autobusy městské dopravy s autobusy linkovými. Lidé z Líbeznic a obcí regionu přestupovali a přestupují v Ďáblicích na městkou dopravu, v minulosti zde zastavovaly všechny linkové autobusy směřující z Mělníka, Štětí a Děčína nebo naopak. Pro obyvatele bývalo zvykem do Ďáblic jezdit na nákupy, do lékárny pro léky, (v Líbeznicíh lékárna byla otevřena až v 90. letech 20. století). Nebo děti navštěvovaly zdejší Lidovou školu umění, která měla vynikající úroveň. Ďáblice postupně ztrácely svůj význam v důsledku vybudování modernější dopravní infrastruktury, rychlejší komunikace, navazují na dálnici D8, směrem ven z města a stanice pražského metra uvnitř hlavního města. Autodopravci pak postupně přesměrovávali své linky na autobusové nádraží Holešovice.

Pamětihodnosti Ďáblic - Areál Křížovníku s červenou hvězdou. Jelikož v minulosti vyhořel, byl v baroku přebudován a nyní se zde nachází kaple Nejsvětější trojice , zámeček, hospodářské budovy , které byly postaveny v letech 1754–1755. Nad průčelím kaple stojí socha sv. Václava a po stranách sochy dvou andělů s okruhu I.F. Platzera.Vnitřní výzdoba je barokní s obrazy od Ignáce Raaba. V zámku v 18. století bydleli kněží řádu křížovnického, kteří jako správci statku vykonávali zároveň i duchovní správu v Hloubětíně a Ďáblicích.

Battistova cihelna- Postavena byla koncem 19. století. Jednalo se o první parní strojní cihelnu v Ďáblicích. Majitelem byl Josef Battista. Proslula výrobou pálených cihel vynikající kvality. Zůstal zachován jen její komín.

První panelový dům na našem území- postaven byl v roce 1955 . Projekt na jeho stavbu podal již v roce 1948 PhDr. Miloslav Wimmer.

Hvězdárna na Ládví- V roce 1954 se skupina nadšenců pro astronomii postavila do stavby hvězdárny na Ládví, svými silami a prostředky . Hvězdárna slouží dodnes svému účelu. .

Hřbitovy

Ústřední pražský hřbitov -  roku 1911 obec pražská koupila pozemky od pana Stejskala a vybudovala zde pohřebiště pro čtvrti Libeň, Troja, Holešovice, Kobylisy, Střížkov , Prosek a Karlín. Je unikátním kubistickým dílem od..Vlastislava Hofmana. V jeho severní části je čestné pohřebiště , kde jsou jsou pohřbeny oběti II. světové války jako parašutisté Jan Kubiš, Josef Gabčík Václav Morávek. Ale i oběti režimu z 50. let.

Staroďáblický hřbitov- roku 1896 vznikl ve starých Ďáblicích hřbitov, který vybudoval stavební mistr Josef Kreiza z Líbeznic, 23.8. 1896 byl posvětcen Líbeznickým vikářem Štěpánem Pittnerem.

Dům služeb

Vznikl přestavbou obytné budovy, původně statku, ke kterému náležel dvůr, stodola, chlévy, polnosti, pastviny a zahrada. V záznamech z roku 1860 figuruje jako majitel Franz Srba. Od roku1910 pak objekt vlastnil Václav Srba. Rodina Srbova v něm  hospodařila do roku 1935, kdy jej prodala rodině Schoenbauerových. Od nich jej po druhé světové válce koupil Místní národní výbor, aby zde vybudoval centrum služeb pro občany. V 80. letech 20. století byly Líbeznice střediskovou obcí, která zajišťovala servis služeb i pro ostatní obce regionu. Historická budova se zvýšeným přízemím byla rozšířena o jedno podlaží. Po dokončení rekonstrukce našla v objektu své místo středisková knihovna, mandl, textil, prodejna potravin, papírnictví,

kadeřnictví, drogerie, služebna záchranné služby a kancelář drobné provozovny, kterou úspěšně vedl pan Václav Stříbrský.

Františka Košiny

Jak se dá představit skvělý člověk, s  přirozeným respektem, který řadě lidí v obci nezištně a neúnavně pomáhal? Seznam jeho dobrých skutků by byl nejspíše předlouhý. V září roku 1919 se  v Lužci u Jindřichova Hradce narodil chlapec, kterému rodiče dali jméno František. Projevoval se přirozenou inteligenci a láskou k lidem. Dobře se učil, měl rád literaturu, zvláště pak  poezii. Ale skromné poměry jeho rodiny mu neumožnily další studium po kterém tolik toužil, přál si být kantorem. Navíc  roku 1939 přišla II. světová válka, která zamíchala s mnoha lidskými osudy a i  Františkovým. Byl nasazen na otrockou práci do Říše. Co to tehdy pro mladého člověka znamenalo totální nasazení do Říše? Mladí lidé z okupované Evropy byli posíláni do Říše, většinou do továren na výrobu zbraní, kde museli tvrdě pracovat. Tyto závody se také často stávaly cílem spojeneckých náletů. Kolikrát František  smrti unikl jen o příslovečný vlásek. Po skončení války si hledal práci, našel ji u ČSD. Dokončil studia na škole sociálně právní. V ČSD pracoval až do svého odchodu do důchodu. Do Líbeznic se přiženil. Díky pochopení své ženy Marie, která mu vytvořila pevné  zázemí, se mohl plně angažovat se pro své spoluobčany. Byl také  tajemníkem místního národního výboru, kronikářem.Veškerý svůj pracovní potenciál volného času naplno věnoval dobročinné práci. Rovněž  působil v líbeznické obci baráčnické, regionu a župě. Napadá mne, když si na něj vzpomenu :" Když jsi se narodil, všichni kolem tebe se smáli, a ty jsi plakal, žij tak, by až jednou budeš odcházet, aby všichni kolem tebe plakali a ty jsi se usmíval."Tak to byl František Košina. Ze světa pozemského odešel, tiše a ve spánku. Na jeho poslední cestě, vzdát mu čest a rozloučit se s ním přišla celá obec i její blízké i vzdálené okolí. Zemřel dne 13.4. 2002.   

Jana Pavelky

Jan Pavelka byl venkovským učitelem,  který se narodil   17. 8. 1828 na zámku v Průhonicích, kde jeho rodina byla zaměstnána  ve službách  rodiny Nosticovy. V roce 1846 začal  učit ve Velkých Popovicích. Není bez zajímavosti, že  Velké Popovice náleží do Ladova kraje. A v době , kdy  Jan Pavelka zde  učil, Velké  Popovice a jejich okolí  náleželo  hraběti Nosticovi, stejně jako v té době  Líbeznice a okolní obce u nás. Hrabě Nostic  později  mladému, inteligentnímu  kantorovi  nabídl učitelské nové  místo v Líbeznicích. Janovi se však Popovice staly  osudovým  ístem,    zamiloval se zde do schovanky, místního pana faráře, kterou si později vzal za manželku  a odešel  s ní na nové místo v  Líbeznicích  roku  1958  ,  s ní  přišla i její matka a Popovický pan farář, který  byl rovněž    přijal na  nové místo na zdejšího  faře.  Jan byl velmi  chopným  a tak   byl jmenován v roce 1870   ředitelem  školy.  Mimo jiné byl   vynikajícím hudebníkem, vedl   chrámový sbor . Založil vlastenecko-dobročinný spolek KOS, který dal základ místní knihovně a divadelnímu souboru.  Měl zajímavé přátelé, kteří za ním často  jezdili, za všechny Antonína Dvořáka.  Jan Pavelka působil v Líbeznicích  celých čtyřicet  let. Když končil svou učitelkou praxi v roce 1898, napsal:

S velkým srdcem svým přilnul jsem k těm drahokamům rodiny, vštěpuje jim vedle nauk pro budoucí život lásku k vlasti, k národu, pokud slabé síly mé stačily. Z nesčetných řad mých žáků vyšli mnozí, kteří skutečně již působí ve veřejnosti na zdar vlasti a národu, zajímajíce čelnější místa ve společnosti lidské. Loučím se dnes se všemi, vyslovuje přání, aby naše mládež dále pro velké povinnosti své žila, pracovala, pro ně bojovala pod praporem osvěty a svobody. Kéž lepší blaho vzejde jednou naší drahé vlasti - nechť věrně a neohroženě pracuje pro blaho její každý ať duchem ať rukou plnou mozolů, ať zrodil se v blahobytu, ať bída stala se mu údělem.“ (květen 1898). Jan Pavelka zemřel 22. července 1908.

Karla Havlíčka Borovského

V první polovině 20. století se Líbeznice začaly intenzivně rozrůstat podél silnice Mělnické ve směru ku Praze. V období I. republiky,kdy národní hrdost byla vnímána jako věc zcela přirozená a samozřejmá, projevovala se i v názvech nově vznikajících ulic. Byly pojmenovány po významných osobnostech českých dějin, k nimž Karel Havlíček Borovský bezesporu patřil a patří dosud. Narodil se v Borové u Přibyslavi dne 31. 10.1821. Od dětství Karel velmi rád navštěvoval borovskou faru, kde byla zaměstnána jeho teta jako hospodyně u pana faráře Brůžka. Pan farář byl sice přísný, ale zároveň velmi hodný člověk, kterého si chlapec oblíbil, stal se mu životním vzorem. Proto se také Karel rozhodl pro dráhu kněze. Otec Havlíček jeho volbou nebyl příliš nadšený, býval by si přál ze syna mít advokáta. Karel se však rozhodl pro studium bohoslovecké fakulty. Na tudiu se seznámil s o dva roky starším studentem Františkem Josef Řezáčem z blízkých Polerad. Názorově si skvěle rozuměli. Oba byli nadšení vlastenci a rebelové, jejich přátelství se v průběhu života jen upevňovalo. Po čase Karla Havlíčka z bohoslovecké fakulty pro jeho názory vyloučili. František Josef Řezáč studium dokončil. Původní úmysl Karla Havlíčka stát se knězem a pak profesorem se nesplnil, dal se na dráhu novinářskou. Byl obdařen vtipem, inteligencí, ale také potřebnou odvahou. Stal se redaktorem „Pražských novin“, z nichž vytvořil politický list. Později vydával Národní noviny s oblíbenou humoristickou přílohou Šotek, kde byly publikovány jeho slavné epigramy. Ve své době se Pražské noviny staly nejvýznamnějšími vlasteneckými novinami. Přišel revoluční rok 1848, kdy se bojovalo se na pražských barikádách za svobodu českého národa. Ale revoluční bouře byla potlačena, Karel Havlíček byl zatčen, stejně jako F. Josef Řezáč. A nastalo období nepřátelské národním snahám. Režim potlačoval veškeré projevy národního obrození (takzvaný Bachův absolutismus). Ačkoliv cenzura sílila, Karel Havlíček proti režimu stále neohroženě vystupoval. Důsledky nesla celá jeho rodina, musel opustit Prahu. Havlíček představoval problém svou přítomností. Bylo tedy se souhlasem samotného císaře Františka Josefa I. rozhodnuto o jeho deportaci do tyrolského Brixenu, které proběhlo v půli prosince 1851. Po zhruba dvou dnech cesty se dozvěděl, že bude deportován do Brixenu, malého německého katolického města v Alpách dnešní Itálie. Havlíček zde strávil tři a půl roku a ačkoli mohl být navštěvován rodinou, příbuznými, psát přátelům do Čech a pohybovat se volně po městě a nejbližším okolí, byl dokonale izolován od dění v Českých zemí, bez jakékoliv možnosti tamní vývoj ovlivnit. Paradoxně i přes velkou Havlíčkovu oblíbenost doma se nikdo proti jeho odvozu významněji nevzepřel. Císař a jeho vláda o pár dní později, 31. prosince 1851, veřejně oznámily tzv. „silvestrovskými patenty“ zrušení dosavadní ústavy a i přes některé právní svobody znamenal počátek roku 1852 de facto přechod k absolutistickému státnímu zřízení, které trvalo osm dalších let. Pro Karla Havlíčka byl pobyt v Brixenu utrpením. Absolutní nemožnost cokoli ovlivnit, jakkoli konat a podílet se na velkých věcech aktivního Havlíčka doslova užírala. Jeho činnost se omezila na vycházky, rozhovory s pár jedinci, psaní dopisů domů a především na sepsání jeho pověstných satir – Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Vláda jej úmyslně v Brixenu zdržovala z obavy nadcházející Krymské války a Havlíček sám nejednou přemýšlel o emigraci. Jeho pobyt ale měl jednu výhodu – zdravé horské prostředí potlačovalo projevy tuberkulózy, kterou se nakazil. Do vlasti se vrátil s podlomeným zdravím. Po návrátu žil v Praze, v domě naproti současnému Masarykovu nádraží, kde 29. 7. roku 1856 umírá. Odtud vedl i smuteční průvod. Na jeho pohřbu se s ním přišly rozloučit davy lidí z Prahy a i z ostatních českých měst, vzdát velkém vlastenci hold. Nechyběly ani osobnosti jako byl Palacký, Rieger, Trojan, Hanka, bratři Fričové. Božena Němcová uctila Havlíčkovu památku symbolicky, do jeho rakve vložila květy mučenky a trnovou korunu propletenou snítkami vavřínu. Páter František Josef Řezáč Poleradský jej pohřbíval. (František Josef Řezáč se narodil 6. 1. 1819 v Poleradech a zemřel 25.12.1879 v Praze. Používal pseudonym Poleradský. Český katolický kněz, pedagog, spisovatel. Reformátor vězeňství a školství. Autor odborných publikací. Vydával časopisy pro učitele. Málo se ví, že založil 100 knihoven, a zasadil se o používání českého jazyka při výuce v tehdejších vyšších školách. Když se Karel Havlíček Borovský ženil, Václav Řezáč jej oddával a i křtil Havlíčkovu dceru Zdeňku.)

Karla Hynka Máchy

Ulice má název po českém romantickém básníkovi a spisovateli, který se narodil 16. Listopadu roku 1810 v Praze na Újezdě. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie Vítězné jménem Karel Ignác, jméno Ignác dostal po svém kmotrovi Ignáci Mayerovi. Jméno Ignác si počeštil na Hynka. Rodina se několikrát stěhovala a nakonec se trvale usadila na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, kde vznikala většina jeho tvorby. Karel Hynek navštěvoval farní školu při kostele sv. Petra na Poříčí a piaristické gymnázium v dnešní ulici na Příkopech, poté studoval filozofii a právo na pražské univerzitě, kde studium ukončil roku 1836. Pohyboval se v prostředí českých vlastenců, kteří jej ovlivnili, jedním z nich byl i Josef Jungmann. Karel Hynek Mácha byl společensky velmi aktivní, hrával v ochotnickém divadle či stál v popředí literární mládeže. Jeho koníčkem se stala četba kronik a romantické literatury – české, německé, ale i polské. Rád cestoval zejména po Čechách, navštívil Tyrolsko, Benátky. Zajímaly jej tajemstvími a legendami opředená místa, za kterými putoval většinou pěšky. V Památníku národního písemnictví se dochovala mapa jeho prázdninového „vejšlapu“ z roku 1833, který literárně zpracoval a dal mu název Krkonošská pouť. Na mapce jsou zakreslena místa, kudy Mácha procházel, jsou zde vyznačeny i Líbeznice, kterými procházel. Jeho básnická i spisovatelská tvorba byla inspirována prožitky z míst, která navštěvoval. Po ukončení studií práv v roce 1836 si našel práci v právnické kanceláři u Josefa Filipa Durase v Litoměřicích. Do Litoměřic chodíval pěšky. Mácha se vypravil 1. října 1836 do Prahy, aby viděl svého prvorozeného syna a jeho matku Lori, se kterou se měl brát. Netušil, že se s nimi vidí naposled. Když se opět vrátil do Litoměřic, navštívil své oblíbené místo kopec Rádobýl, z jehož vrcholu měl kraj jako na dlani. Odtud uviděl i požár, který se rozhořel dole ve městě. Obětavě jej šel pomoci hasit. Vodu na hašení lidé nosili v putnách a vylévali ji přímo na oheň. Člověk se tak dostával blízko k požářišti a žár jej rozpaloval natolik, že člověka museli polévat vodou, kterou brávali, kde se dalo, bez ohledu na hygienu. Karel Hynek Mácha se pravděpodobně nakazil tehdy smrtelnou cholerou, v jejímž důsledku dne 5. 11. 1836 umírá ve věku 26 let. Byl pohřben 8. 11. 1836 v den, kdy se měl ženit. Za svůj velmi krátký život vytvořil obdivuhodné osobité filozoficko-literární dílo, prodchnuté citovou vášnivostí. Jeho nejznámějším dílem je lyricko- epická báseň Máj nebo román Cikáni. Na jeho počest líbezničtí občané pojmenovali jednu ze svých nejdelších ulic, která vznikla v první polovině 20. století. Původně široká komunikace byla lemována alejí třešní a silničními příkopy, které byly součástí důmyslného systému odvodnění povrchové vody do potoka Makůvky, postupně je však obyvatelé z různých důvodu zasypávali a tím vznikl problém s jejím věčně rozbahněným povrchem. Ulici sice zpevňovaly kořeny stromů, ale i ty začaly mizet. Mám vzpomínku na mé dětství, kdy ulice každoročně překrásně rozkvétala, a také na chytání chroustů, kdy po setmění, v době květu třešní, na ně přímo nalétávala hejna těchto brouků, kteří se pásli na čerstvých třešňových lístcích. Když se začalo smrákat, party dětí se scházely, vybaveny rýžovými košťaty, kterými chrousty „chytaly“. Neodolatelným lákadlem byly pochopitelně i dozrávající třešně. Většina domů v ulici byla postavena z cihel z místní cihelny, měly předzahrádku a velkou zahradu za domem. U stavení byly vysázeny vlašské ořešáky. Rohová parcela na křížení ulic Karla Hynka Máchy a Pražské patřila panu řídícímu Syneckému, který byl velmi oblíbeným líbeznickým kantorem a jehož koníčkem bylo zahradničení. Na své zahradě postupně vytvořil líbeznickou botanickou zahradu s cestičkami ve tvaru ornamentů a bohatou sbírku květin a keřů. Syn pana řídícího Alois podědil po otci lásku ke květinám, stromům a pokračoval v otcově odkazu. Dlouhá léta byl aktivním členem Českého svazu zahrádkářů. Na protější straně bydleli další dva zahrádkáři, pan Míla Urban, známý a uznávaný pomolog, a kousek opodál Václav Novák, dlouholetý předseda svazu Českého zahrádkářského svazu a skvělý organizátor. Všichni zmínění zahrádkáři jsou již bohužel v zahrádkářském nebi, ale zanechali nám po sobě v obci stopy v podobě dnes již vzrostlých stromů, vysazovaných na brigádách, které pro zkrášlení obce základní organizace zahrádkářů pravidelně na podzim a na jaře pořádala. Dům od domu má svůj příběh,

někdy i velmi smutný, jako byl osud manželů Vaverových, kteří byli popraveni za II. světové války za svou odbojovou činnost. Většina obyvatel ulice Karla Hynka Máchy nebyla a není lhostejná k dění v obci. S jejich jmény se setkáváme v historických záznamech ze života Líbeznic.

K Makůvce

 Vodoteč, která odvodňuje katastr obce najdeme v mapách pod názvem Líbeznický potok, místní obyvatelé jí však  pojmenovali  po svém – Makůvka.  Pramení v Bořanovickém háji, protéká mírně zvlněnou krajinou Polabí, obcemi Bořanovice, Pakoměřice, Líbeznice, Měšice a Mratín, kde se u bývalého panského mlýna vlévá  do Mratínského potoka. Po celé délce toku byly od středověku budovány rybníky.
V minulosti měla každá obec  nejméně dvě rybniční stavby, které jsou nyní   využívány a obhospodařovány  místními rybáři.
Podél Makůvky vyvěrají prameny, díky nimž ani v suchých letech potok nevysychá.   Tyto vyvěrající prameny v minulosti lidé prohlubovali a obkládali kameny a upravovali je na studánky, o které pečovali. Dříve je využívali  zemědělci, kteří pracovali na okolních polích. Dnes řada těchto studánek zanikla, ztratily svůj význam.  O vodoteč má pečovat Povodí Labe.  Ale zpravidla ji udržují majitelé okolních pozemků.
Čistota vody se za poslední  léta významně zlepšila a vracejí se do ní původní obyvatelé, jako jsou například užovky obojkové nebo ropuchy zelené. 

Kojetická

 ulice nese název po nevelké vsi, při stání silnici směrem na Mělník. Kdybychom navštívili místo nynějších Kojetic v období Druhohor, ocitli bychom se přímo na břehu moře, jehož příbojové vlny by mocně narážely na skaliska a na mořské břehy by vyvrhovaly různé lastury a mořské živočichy a možná bychom měli štěstí a zahlédli i stíny žraločích těl. Svědectví , že tomu tak bylo nám zanechali naši přední paleontologové, jako byl pan  Dr.Závorka,ale i kojetický pan učitel a také neméně slavný učenec Petrbok. Ti zde zkoumali zkameněliny živočichů, typické jen pro zdejší lokalitu.  Lidé se v úrodné krajině na břehu Kojetického potoka usazovali od Pravěku. Významné období pro obec byl středověk, první písemná zmínka o Kojetících je z roku 1271, kdy obec patřila Pražské kapitule, která v ní nechala vybudovat farní kostel sv. Víta. Jednolodní s věží, ve které je zavěšen zvon Vít z první poloviny 15. století, je nejstarším v regionu. Atributem sv. Víta je kohout a proto si jej současná obec převzala do obecního znaku. Interiér kostela ve 14. století byl vymalován nástěnnými malbami, které patří mezi významná díla české vrcholné gotiky Restaurátoři zatím odkryli  jen jejich malou část.  Okolo něj, tak jak bylo pro sředověk typické se rozkládal hřbitov, v blízkosti byla postavena fara, vybudována náves, chalupy a statky. Součástí obce je od 17. Století škola, do které děti chodily a doposud chodí z okolních vsí Na sv. Víta se v obci koná  slavná Kojeticích pouť.

Většina kojetických obyvatel se v minulosti živila zemědělstvím a nebo lámáním kamene. Změna nastala v první polovině 20.století , kdy si pan Neuman, místní obchodník koupil šicí stroj značky Singer, naučil se na něm sám šít, pak na něm naučil šít i místní ženy, nakoupil další šicí stroje a tak dal základ významnému závodu s názvem Labor na výrobu pracovních oděvu. Továrna patřila ve své době k největším v Evropě, zaměstnávala cca 300 žen z okolí. V době hospodářské krize ve 30. letech 20.století  pan Neuman nikoho ze zaměstnanců nepropustil a raději vyráběl na sklad. Měl přirozený respekt  jak svých zaměstnanců  tak  obyvatel obce, filantrop, který měl obec rád, všemožně podporoval společenské aktivity. Bohužel přišla II. světová válka a on nebyl předepsaného původu. Byl deportován do koncentračního tábora, kde byl s dalšími svými příbuznými zavražděn a jen zázrakem se podařilo přežít jeho dceři a vnukovi. Ti našli v 50. letech svůj nový domov v U.S.A. ,jejich továrna byla v 50. letech znárodněna. Byla pak přejmenována na Pragoděv, výroba textilního zboží sice byla zachována., ale nikdy již nedosáhla své předválečné slávy. Koncem 20. století její výroba byla zcela ukončena.

(Informace čerpány z pramenů vytvořených významným  kojetickým kronikářem panem Jaroslavem Kučerou)

Kříž na křižovatce do Hovorčovic

V minulosti stával kříž u posledního líbeznického stavení na komunikací vedoucí z Líbeznic ve směru na Pakoměřice. Byl jednoduchý, dřevěný. Nechal jej postavit pakoměřický sládek Vlasák jako své poděkování Pánu Bohu za to, že se mu dařilo v podnikání. Kříž časem vzal za své, a tak líbeznický farář Filip Zimerman a úředník líbeznického cukrovaru pan Vilém Kargr dali podnět k pořízení nového kříže,  který by byl mohutnější a ze železa. Na financování kříže přispěli: rodina Kargrova, pakoměřický sládek Stříbrný, ředitel líbeznického cukrovaru pan Fischer a líbezničtí občané. Celkem stál 170 zlatých. Realizaci, jeho umístění a vztyčení na rozcestí křižovatky Březiněves - Zdiby si vzal na starost pan ředitel Fischer. Slavnostní vysvěcení proběhlo v roce 1875 na svátek Panny Marie ve dvě hodiny odpoledne. Ale jak šel čas, na frekventované komunikaci začal překážet, proto vedení obce rozhodlo o jeho přemístění do jihozápadního cípu hřbitovní zahrady. Stalo se tak v roce 1933 a nachází se zde doposud.

Lánská

Ulice široká, která vede od severu na jih. Domy zde byly postaveny v první polovině 20. století. Název Lánská vychází z roho, že tato ulice vedla na jedny z nejúrodnějších poli v regionu, tak zvané Lány. Úrodná černozem má zde mocnost jednoho metru, pod ní se nachází spraš, který udržuje vláhu, potřebnou pro tehdy pěstované plodiny - obilí a cukrovou řepu. Posledním majitelem těchto rozlehlých polností byl rod Srbů, jejich statek se nacházel v dnešní lokalitě Ve Dvoře.

Líbeznické rybníky

Obcí protéká vodoteč, které se říká Makůvka, ale na mapách ji najdete pod názvem Líbeznický potok. Vyvěrá pod hájem v Bořanovicích, v Mratíně u bývalého panského mlýna se vlévá do Mratínského potoka, a u Kostelce nad Labem do Labe.Potok nikdy nevysychal ani v nejparnějších létech. V nejnižším bodě, kde Makůvka obtéká lokalitu Hůrka a tvoří malé údolíčko (za obecním úřadem), je mokřava s množstvím vyvěrajících pramenů. Naši předci využili spodní vodu a vybudovali zde menší rybníky. Původně tu byly dva větší přístupné veřejnosti a další dva malé soukromé rybníčky.Jejich vznik souvisel pravděpodobně i s výstavbou cukrovaru, který potřeboval pro svůj provoz dostatek vody (v polovině 19.století tento cukrovar patřil k jedněm k největších na našem území).Vzniklé rybníky sloužily k více účelům: byly zdrojem užitkové vody i ledu do místních hostinců. Lidé se v něm v létě koupali a v zimě se na ně chodilo bruslit, sedláci v nich plavili koně, koláři namáčeli klády, aby je zbavili škodlivého hmyzu. Hospodyně na něj vyháněly husy a kachny. Jeho okolí se stalo tradičním místem líbeznických posvícení a poutí.. Zkrátka bylo u něj živo v každém ročním období.Takový místní meeting point.V blízkosti nich byly kovárny pana Kosa a pana Denkra, další významná společenská centra obce. Kovář pan Kos, u kterého se scházeli sousedé a besedovali o životě, měl vždy pochopení pro místní kluky. Když některý z nich nezvládl přeskok z klády, na kládu, které v rybníce plavaly, a vykoupal se ve studené vodě rybníka i v šatech, mohl se v teple kovárny usušit, aby doma nedostal výprask.V období II. světové války se Líbeznice staly nejsevernějším bodem obrany Prahy. V pakoměřické cihelně a v lese Beckov byly velké muniční sklady německé armády. Revoluční gardy v květnu 1945 tyto sklady získaly a místní obyvatelé se jimi ozbrojili. Pak však vypukla fáma, že od Mělníka se blíží SS komando a tak někteří obyvatelé "své" zbraně z obavy naházeli do rybníka. Rybník se musel pravidelně čistit od nánosů, aby byl funkční, postupně se však bahno přestalo odstraňovat kvůli pohozeným zbraním, což byla cesta k jeho zániku. Když se rybník zanesl tak, že už i vody bylo pomálu, obec rozhodla o jeho zavezení a o přeměně vodní plochy na zelenou, čili park. Dnes po rybníku zůstal jen na památku název ulice Na Rybníčku a pár fotografii.Určitě by byl dobrý počin, rybník znovu obnovit, každá česká vesnice by měla svůj rybník či rybníček mít.

Martinova 

Spojuje východní část obce s páteřní  komunikací, ulicí Mělnickou. Je pojmenována po patronu obce   sv. Martinovi.  Co o něm víme? Kdo sv. Martin byl? Světec, který  se narodil  v roku 316   v městě Sabarii ( Szombathely v nynějším Madˇarsku ). Povolání - římský voják, který byl  povýšený na důstojníka,  sloužil  v Galii (dnešní Francii). Proslul laskavostí, lidem   pomáhal  v nouzi a utrpení.  Podle legendy jednoho    mrazivého dne  potkal    žebráka, který byl ve velmi  zuboženém stavu,    polonahý, promrzlý,  lidé jej  míjeli bez povšimnutí.  Jen   Sv. Martin   k němu nebyl lhostejný,  osobní zbraní  - mečem   přesekl  svůj zimní vojenský   plášť, a část žebrákovi věnoval, aby se jím přikryl. V roce 371 byl jmenován biskupem v Toursu.   Atributem sv. Martina je  meč, symbol  mučednictví, síly, víry . Jeho  silnou zbraní  však bylo diplomatické jednání, které řešilo  sporné věci  mezi lidmi. Většina kostelů u nás ,  které  jsou zasvěceny sv. Martinovi  jsou  zpravidla středověké.  Nejbližší  našemu  je v Kostelci nad Labem, v jehož blízkosti  je i vesnice  Martinov.Neodmyslitelnou součástí   lidských dějin  jsou  náboženství. Pro setkávání s bohem lidé vybírali    silná místa – genia loci, u nás tím místem byla  vyvýšenina nad údolím  potoka Makovky.  Na kterém byl  ve  středověku postaven kamenný   kostelík se hřbitovem.  Podle doložených historických pramenů původní raně středověký    křesťanský kostel, zasvěcený  sv. Martinovi   se  nacházel  v prostoru  nynějších dveří v severní části hřbitovní zdi:  byl jednoduchý, měl obdélníkovou loď, uvnitř  vybaven třemi oltáři. Hlavním sv. Martina, na levo od něj  oltář sv. Marie. V roce 1673 chrámu sv. Martina věnoval arcibiskup M. F. Sobek ostatky sv. Saturnina, Felixe a Inocence, které byly uloženy v hlavním oltáři.   Na pravo od něj byl oltář zasvěcený sv. Janu Nepomůckému, vysvěcený  v roce 1746, do něj byly světícím biskupem pražským vloženy ostatky sv. Severina, Viktorina a Justina.  Co zde  však bývalo před tímto středověkým chrámem  nevíme zda se již tehdy zde  nacházelo   pohanské kultovní  místo?  Máme doložen  archeologický výzkum  lokality z roku 1890,  provedený  slavným českým archeologem profesorem Píčem.  Za kostelem byl  nalezen kostrový hrob keltský, vybavený šperky. Do sbírek Národního muzea se z něj dostala jen část,    postříbřený nákrčník se  sponou..  Vezmeme-li    si čerstvý vrbový prut ve tvaru vidličky a  zkusíme si proutkaření, můžeme se sami  přesvědčit o  jak  silná místa se zde  jedná. Starý kostel byl zbořen v roce 1788, v jeho blízkosti nechal hrabě Nostic postavit kostel nový, pozdně barokní, který  zasvětili  rovněž sv. Martinovi. Základní kámen   k nové stavbě byl vysvěcen 1. května  roku 1788 biskupem Erasmem Kriegrem, Stavba byla  dokončena  roku 1795. Není bez zajímavosti, že na něm byl poprvé   v Čechách nainstalován hromosvod  společně se zámkem v Měšících.  Další historickou budovou v ulici je barokní fara, vybudovaná v roce 1727. Ve které  žil v 18. století  pan farář Paroubek,  vynikal vzděláním, inteligencí a příkladným vztahem ke svým farníkům. Vedl kroniku, která se bohužel   v originále nedochovala, ale Václav Beneš Třebízký, který občas zastupoval líbeznického pana faráře  její část opsal a  tu publikoval ve Sborníku historickém  ve III. ročníku  z roku 1885: například  co se dělo v Líbeznicích v roce 1756?  Dne 15ho Junii po půlnoci, 50 minut na hodinu s půlnoci hromový oheň  bez všeho hřmění udeřil podle věže, hodin do kostela líbeznického podél štítu na kůr. Já stoje po bouřce u okna ke kerchovu na hoře viděl jsem tři jiskry co pěsť s věže dolů padat, též zdola čeládka moje to viděla. Buď bohu na věky poděkováno, že bez velké škody se to skončilo. Toliko díra podle štítu byla vyražena a drát u hodin strávený. Kusy prken se stropu dole ležel y ale samá červotočina byly. (Paměti J.V.Paroubka, někdy vikáře a faráře  Líbeznicích (1740-1774).    Nesmíme   zapomenout  na nejmladší historickou budovu v této  ulici a tou je  Stará  škola čp. 142. Základní kámen k ní byl posvěcen 25.11. 1883. Posvětil jej pan vikář a farář třeboradický P.J. Feuerstein za přítomnosti paní hraběnky  Sitty Nosticové. Martinova ulice je místem, které má pro historii obce mimořádný význam, je komunitním centrem nejen historickým, ale i současným. 

Měšická

Východním směrem od Líbeznic se rozkládá po obou březích Líbeznického potoka (Makůvky) obec Měšice. Osídlení měšického katastru je velmi podobné vývoji osídlení katastru líbeznického – tedy pravěké. Předpokladem pro něj byly téměř shodné existenční podmínky pro život člověka, tj. velmi kvalitní zemědělská půda a voda. Při výkopových pracích v blízkosti vodoteče archeologové nacházejí pozůstatky z různých etap historického vývoje. Ještě do poloviny 19. Století většina měšických obyvatel nacházela základní obživu v zemědělství. První zmínky o Měšicích pocházejí z roku 1294. Ve středověku obec patřila Johanitům,rovněž ji vlastnilo i Staré město pražské, různí světští majitelé: Semechovští ze Semechovači Jan z Černohauzu. Jejím nejvýznamnějším majitelem byl však rod Nosticů, který zásadně ovlivnil nejen rozvoj Měšic, ale i celého regionu.Kde se rozkládalo původní středověké jádro Měšic,není přesně známé. Za Nosticů byla původní zástavba zcela zbourána, a tím Měšice zásadně změnily svou podobu. Byla vybudována v podstatě zcela nová obec, přímo navazující svými ulicemi, obytnými domy, zahradami, hospodářskými budovami statku a bažantnicí na osu zámku. Současná podoba zámku je dílem architekta Antonína Haffeneckera z let 1767–1775. Na zámecké budově byl nainstalován první hromosvod v Čechách. Okolo zámku se rozkládá park s rozlohou 7 ha, původně byl součástí celkové barokní koncepce s alejemi a průhledy do krajiny. Nynější podobu má volně krajinářskou z 19. století s vzácnými dřevinami, jako je liliovník tulipánokvětý nebo cedr libanonský. Směrem do Hovorčovic v polích je ostrůvek v houští, kde je ukryta studna, která byla součástí původní zahradní architektury. Podle jedné legendy do ní měla z nešťastné lásky skočit paní hraběnka i se svým koněm a zahynout. Ve 2. polovině 19. století byl vybudován vodovod, který do zámku a parku přiváděl vodu z Kasprova mlýna v Lobkovicích. Vedl přes Kojetice, podél silnice Mělnické do Líbeznic. Jedna z odboček šla do cukrovaru v Líbeznicích, pak podél Mratínky do Měšic, další jeho větev odbočuje na Křížek (vyvýšené místo), kde jsou v zemi nádrže na vodu. Dál pokračoval na zámek a odtud je dle potřeby rozveden i do zahrad. Nosticové byli velmi pokrokoví. Podporovali, dnes bychom řekli, vědu a výzkum. Například nechali své děti demonstrativně očkovat. Pro své děti získávali skvělé vychovatele, jako byl Josef Dobrovský, který na zámku žil v letech 1776–1787. Josef Dobrovský se zúčastnil akce, kdy při výkopových pracích, nyní v místech za budovou Staré školy, byly nalezeny artefakty z pravěku. O tomto nálezu informoval veřejnost prostřednictvím tehdejších médií. Se jménem Nostic jsou spojeny dějiny divadla v naší zemi. Divadlo se těšilo jejich neobyčejné přízni. V Praze v letech 1781–1783 osvícený vlastenec Antonín Nostic-Rienec, nejvyšší purkrabí, nechal postavit dvorním stavitelem Antonínem Heffeneckerem divadlo nazvané Nosticovo, později Stavovské, ale i v zámku v Měšicích měli v prvním patře budovy divadelní sál s vybaveným jevištěm a se stupňovitým hledištěm. Občas v něm hrávali mezihry při divadelních představeních místní ochotníci, jako učitel Jan Pavelka. V představeních však vystupovali jen členové hraběcí rodiny. V zámku byla samozřejmě i kaple, která byla zasvěcená Alžbětě Durinské, s barokním oltářem a vymalovaná biblickými výjevy od Václava Ambroziho z roku 1775. V ní Jan Pavelka hrával na varhany. Druhá světová válka znamenala významný předěl nejen ve světových dějinách, ale i v dějinách Měšic. Na konci druhé světové války se zámek stal sídlem sovětského štábu. Nosticové o svůj majetek po II. světové v Čechách přišli, jelikož se na jejich majetky vztahovaly tzv. Benešovy dekrety. V roce 1948 na zámku byla založena politická škola Antonína Zápotockého. Po jejím zániku v ní byla zřízena regionální nemocnice, interní a neurologické oddělení, které pod vedením MUDr. Bareše dosahovalo svými výsledky světové úrovně. Nyní je zde soukromé zdravotnické zařízení pro dlouhodobě nemocné pacienty. Zámek včetně parku a přilehlých budov je v současnoti v majetku obce Měšice. Původní, čistě barokní koncepce obce, byla narušena výstavbou železnice Severní dráhy (1871–1872) s železniční zastávkou. Důležitost vlakového spojení s Prahou pro Měšice a přilehlé obce byla mimořádná. Lidé z Líbeznic denně docházeli na nádraží do Měšic, aby se dostali za prací v Praze. Původně se jezdilo ze Všetat do Satalic a zpět. V Satalicích lidé museli vystoupit z vlaku, přejít skalnaté návrší na dráhu do Počernic. Lidé se takto složitě dostávali do Prahy, protože druhohorní pískovcové skály nebyly tehdy prokopány. Z Měšic do Prahy dojeli cestující přímo až v roce 1888, kdy byla tato překážka odstraněna. Okolo měšického nádraží postupně vznikala průmyslová zóna. V místech Váňova zahradnictví továrna Mulsimerů, po znárodnění Platimat, která vyráběla umakartové desky a polystyren. Před nádražím Elektomontážní závod EZ, který vyráběl součástky pro elektroinstalace. A silo na uskladnění obilí z místních polí. Pro nás Líbeznické procházka do Měšic po Mratínce patřila a patří mezi nejoblíbenější vycházkové trasy v regionu.

Milana Korejse

Milan Korejs se narodil v Líbeznicích v roce 1921, v prostředí učitelské rodiny, kde se malovalo,   muzicírovalo, zahradničilo, sportovalo a včelařilo. Studoval reálné gymnázium, když jej ukončil ,bylo  temné období  II. světové války. Němci uzavřeli české vysoké školy a tak všestranně nadaný student nemohl pokračovat v dalším studiu. Ke vší smůle byl ročník 1921, kterému hrozilo totální nasazení v Říši. Milan nastoupil do zaměstnání v nemocnici Na Bulovce jako mzdový účetní. Byl 27. květen  1942 , pracovní den jako každý jiný, krásný májový čas, a nic nenasvědčovalo o jeho osudovosti , která  tak těžce zasáhla do životů  řady  lidí.  Před polednem v zatáčce v blízkosti nemocnice , došlo  k atentátu na SS-Obergruppenfuhrea Reinharda Heydricha . Bombový útok Heydrich přežil a těžce zraněného jej převezli do nemocnice Na Bulovku, kde byl operován.  Milan Korejs byl pověřen, podat zprávu o jeho hospitalizaci K. H. Frankovi, Frank na ni reagoval velmi  agresivně. V nemocnici Němci nastolili velmi přísný režim. Jednalo se však   jen  o předehru k  teroru, který český   národ  a české vlastence teprve čekal. Pro Milana Korejse situace byla o to složitější, že sám ukrýval doma v Líbeznicích člověka, kterého pronásledovalo Gestapo. Za což by byla v případě vyzrazení jistá smrt pro něj i pro jeho blízké. Přesto díky odvaze jeho a jeho rodiny tento člověk válku přežil. Válečné události pro něj byly tak silným a nezapomenutelným zážitkem, že jej provázely celým životem a často na ně vzpomínal. II. světová válka skončila, lidé se vraceli k normálnímu, předválečnému životu, ke své práci i koníčkům. V obci byly obnoveny společenské aktivity, které válka utlumila úplně a nebo je zásadně omezila. Mezi činorodými lidmi v obci Milan nikdy nechyběl. Pomáhal  kde  jen bylo  třeba. Věnoval se s plným nasazením líbeznické ochotnické scéně, ve které působil jako režisér. Jejich představení  byla vyhlášená, hlediště  nestačila zájmu veřejnosti,a tak sál U Čiháků, kde soubor působil  přestal stačit, přestěhoval se do velkého sálu U Tišnovských, divadelní soubor tehdy měl  25  členů. Mezi úspěšná představení, patřila hra Velmi štědrý večer od Vratislava Blažka, měla několik vyprodaných repríz. Divadlo hrála i jeho pohledná manželka Jarka, která mu byla vždy oporou.  Milan také maloval, fascinovaly jej motivy, které nacházel v přírodě, o kterou se zajímal, tvořil pro radost svou i svých přátel. Věnoval se zahrádkaření a byl i vynikajícím včelařem. Měl však ještě jednoho velkého koníčka, kterým byl sport. Inicioval vznik Areálu zdraví.  Do konce života hrál rád pin pong.  Zkrátka jeden bohatě naplněný lidský život.  Dne 18.5.2009  Milan Korejs zemřel .   A nesmazatelně se zapsal  do  historie Líbeznic.

Mírové náměstí

Náměstí je pomyslným středem lidského osídlení a veřejným komunikačním prostorem nezbytným pro jeho fungování. Má obvykle své atributy jako jsou kostel, fara, radnice, hostinec, obchody, místo pro trhy, studna a hlavní silnice, která jím prochází. Záleží na historickém období, ve kterém se společnost nachází a jaké potřeby právě preferuje. V minulosti byla komunikace vedoucí napříč náměstím velmi důležitá, dnes je spíše problémem. Pro obyvatele lidských sídel bývají náměstí natolik významná, že je často pojmenovávají podle státníků či umělců, zkrátka po lidech, kteří se zapsali do jejich doby nebo do doby jejich předků, aby jim tak vzdali čest. Ale není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. A tak se stává, že i původně dobře míněná pojmenování berou časem za své. Líbeznické náměstí má naštěstí pojmenování nadčasové, které nepodléhá vrtkavým politickým náladám. Jeho současná dispozice je z konce 18. století, kdy byl v obci postaven barokní kostel sv. Martina s pohřebištěm a spolu s nimi fara. Vybudována Císařská mezinárodní silnice měla sloužit nejen civilistům, ale také k plynulému přesunu armády. Významný rozvoj centra obce nastal ve 2. polovině 19. století, kdy Nosticové v jeho dolní části postavili a zprovoznili  závod na zpracování cukru. Díky jeho prosperitě se začala zlepšovat kupní síla v regionu a s ní významně narůstat i počet obchodů v obci, které vlastnili většinou židovští obchodníci. Například v roce 1890 žilo v obci 1302 obyvatel, z toho 55 jich bylo židovských. Rušná byla i doprava z Mělníka na Prahu a opačně. Formané měli možnost se v místních hostincích občerstvit a pokračovat dále v cestě. Hlavním líbeznickým hostincem na náměstí byl hostinec Tišnovských v čp. 44, který míval v 1. patře nejkrásnější taneční sál v okolí. V první polovině 19. století se rozmohl nový nešvar - kouření a s ním i související spotřeba tabáku. Proto měla na náměstí sídlo Abalda, což byl velkosklad tabáku pro celou oblast. V roce 1914 bohužel vypukla I. světová válka, která znamenala útlum všeho. Po jejím skončení se nevrátilo domů 28 líbeznických mužů. Většina z nich byli hlavní živitelé rodin. K uctění jejich památky jim byl na náměstí vybudován pomník, který byl oplocen a jeho nejbližší okolí bylo upraveno. Lidstvo se však hrůzami války nepoučilo a ve 30. letech se na naši zemi začaly valit nové válečné mraky. Přišel Mnichov 1938, 15. březen 1939 a nakonec 1. září. 1939, den kdy vypukla II. světová válka. Prvními oběťmi z Líbeznic byli židé. Celkem 24 obyvatel bylo deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů. Všichni zahynuli. Dalšími oběťmi byli pak lidé popraveni za protinacistickou činnost jako pan Kostelecký nebo manželé Vaverovi. Další přišli o život na válečných bojištích a na barikádách v době květnového povstání v roce 1945. V roce 1946 byl pomník na náměstí upraven a věnován i památce obětí II. světové války. Park okolo něj byl rozšířen a byla upravena i stráň na protější straně silnice, která do té doby sloužila jen jako místo pro skladování dříví. Na okraje parku byly umístěny dřevěné lavičky. Dnešní podoba Mírového náměstí citlivě zakomponovává původní prvky, na které byli obyvatelé po léta zvyklí a obohacuje toto místo i o prvky nové, jako věčně tekoucí pumpu a nové lavičky. A nesmíme zapomenout ani na sochu fazolky, která působí, jako by zde byla odjakživa.

Na Hůrce

V minulosti se kopečkům říkalo horky, nebo hůrka. Osídlení na Hůrce je středověké. Obyvatelům z Hůrky se také říkalo, že jsou z Postoloprd. Nejedná se o hanlivé označení, ale počeštění latinských slov Porta apostulare. Přijdeme-li na Hůrku, můžeme si všimnout čtvercového náměstíčka. Kdysi zde byly i obchody, hostinec a křížek. Hůrka byla oblíbeným místem dětských her. V zimním období se zde jezdilo na saních až k hospodě Tišnovských (dnes U kouzelníka.  

Na Chrupavce   

V blízkosti zdravotního střediska je místo, které se nazývá Chrupavka. Do 80. let 20. století se tato volná plocha nacházela na okraji obce. V minulosti v podzimním čase na ni zemědělci z celého regionu sváželi sklizenou úrodu cukrovky.Řepné bulvy byly uloženy na velkých haldách. V blízkosti ulice Východní byly dvě váhy, které sloužily k vážení povozů a později nákladních automobilů naložených cukrovkou. V místě schodiště v Areálu zdraví nebyl svah jako nyní, ale kolmá cihlová zeď a pod ní vedly koleje vlečné dráhy Mratínky. Ještě v 60. letech po nich mašina jezdila. Vláček zastavil pod kolmou zdí a do vagonů se shora nakládala řepa. Cukrovar Čakovice tehdy zásoboval kvalitním cukrem (bílým zlatem) nemalý kus světa. Zpravidla kolem Vánoc byla řepa odvezena a plocha se uvolnila. Napadl-li sníh, místo se proměnilo v centrum zimních sportů. Staří, mladí sáňkovali, bobovali nebo se klouzali .Počátek dráhy byl od domu Suchých nebo Korejsů a konec v místě dnešní haly pro stolní tenis. Výbava pro zimní sporty byla přiměřená době. V 60. letech se většinou nosily tlusté, bavlněné tepláky nebo manšestráky, na které se sníh krásně nalepil, a tak se děti vracely k domovu více podobné sněhulákům. Odchodem zimy Chrupavka neosiřela. Sloužila i jako obecní pastvina, a to ještě v 60. letech. Dříve na ni děti vyháněly husy a kozy, o které se v domácnosti musely starat. Ovšem poválečná generace dětí již tyto povinnosti nemívala. Líbeznice byly ještě do poloviny 20. století převážně zemědělskou obcí a v každém domě chovali slepice, husy, kachny, prasata a králíky - nebo spíše králíci, jak se u nás vždycky říkalo. Řepa cukrová i krmná byla důležitým krmivem pro tuto domácí zoologickou. A na podzim, když začal foukat vítr ze strnišť, kluci na Chrupavce pouštěli draky.Pro pamětníky je Chrupavka důležitým místem dětských her. Dnes je z větší části zastavěna.

Na Mratínce

V obci Líbeznice byl v první polovině 19. století vybudován jeden z prvních cukrovarů v Čechách, který patřil hraběti Nosticovi. Výroba prosperovala, a tak bylo rozhodnuto o jeho rozšíření. Bohužel k tomu nedošlo, jelikož majitel pozemků pan Tichý nechtěl prodat pozemky, které byly pro rozšíření nezbytné. Tak bylo rozhodnuto vybudovat nový cukrovar v Mratíně. Mezi oběma cukrovary byla vybudována vlečná dráha nazvaná Mratínka. Jezdily po ní mašinky, které se jmenovaly Sitta a Věra. Lidé tento úsek vlečné dráhy pojmenovali Mratínka, protože zkrátka vedl do Mratín.

Na Mýtě

V minulosti jako i dnes lidé platili různé poplatky, též při průjezdu obcí… Stál zde i mýtní domek. Podle kroniky se ještě v r. 1896 vybíralo mýto, posledním mýtným byl výběrčí Švejnoha. Domek obýval ještě s třemi občany. Mýto bylo zrušeno pravděpodobně v roce 1904. Zbytky domku ještě pamatují místní rodáci (dnes sedmdesátníci), kteří si zde rádi hráli a prolézali zbytky stavby (ruiny). 

Na Rybníčku

V nejnižším bodě, kde Makůvka obtéká lokalitu Hůrka a tvoří malé údolíčko (za obecním úřadem), je mokřava s množstvím vyvěrajících pramenů. Naši předci využili spodní vodu a vybudovali zde menší rybníky. Původně tu byly dva větší přístupné veřejnosti a další dva malé soukromé rybníčky. Jejich vznik souvisel pravděpodobně i s výstavbou cukrovaru, který potřeboval pro svůj provoz dostatek vody (v polovině 19.století tento cukrovar patřil k jedněm k největších na našem území). Vzniklé rybníky sloužily k více účelům: byly zdrojem užitkové vody i ledu do místních hostinců. Lidé se v něm v létě koupali a v zimě se na ně chodilo bruslit, sedláci v nich plavili koně, koláři namáčeli klády, aby je zbavili škodlivého hmyzu. Hospodyně na něj vyháněly husy a kachny. Jeho okolí se stalo tradičním místem líbeznických posvícení a poutí.. Zkrátka bylo u něj živo v každém ročním období. V období II. světové války se Líbeznice staly nejsevernějším bodem obrany Prahy. V pakoměřické cihelně a v lese Beckov byly velké muniční sklady německé armády. Revoluční gardy v květnu 1945 tyto sklady získaly a místní obyvatelé se jimi ozbrojili. Pak však vypukla fáma, že od Mělníka se blíží SS komando a tak někteří obyvatelé "své" zbraně z obavy naházeli do rybníka. Rybník se musel pravidelně čistit od nánosů, aby byl funkční, postupně se však bahno přestalo odstraňovat kvůli pohozeným zbraním, což byla cesta k jeho zániku. Proč jej třeba armádní pyrotechnici od zbraní nevyčistili, mi není známo. Ale když se již zanesl tak, že už i vody bylo pomálu, obec rozhodla o jeho zavezení a o přeměně vodní plochy na zelenou, čili park. Dnes po rybníku zůstal jen na památku název ulice Na Rybníčku a pár fotografii. 

Na Skalce

V katastru obce, kde sprašové vrstvy půdy jsou poměrně mělké, vystupuje podloží buližníků a křemenů místy jako skalní suky nad úroveň okolní krajiny. Těmto místům se říká Skalky, Hůrky. V minulosti byly využívány na těžbu kamene pro výstavby domů a hospodářských budov. Osídlení Ulice Na Skalce v blízkosti vydatného vodního zdroje patří k nejstarším v Líbeznicích. Ve spodní části ulice Na Skalce bývávala obecní pastvina.

Na Tabuli

Nejdříve pole, později hřiště – rovné a tmavé (černozem) -  jako tabule. Výstavba domů zde probíhala až v druhé polovině 20. století. Popis starých názvů ulic pořídila s pomocí kronikářky obce a ředitelky 0blastního muzea Prahy - východ Mgr. Hany Závorkové a s pomocí pamětníků knihovnice Marie Krejčová.  

Na Zvonici

Původní kostel sv. Martina stával na místě čp. 142, přesný rok jeho vzniku neznáme, ale patřil evidentně k jedněm z nejstarších v regionu. Věž kostela tvořila  u středověkých kostelů většinou funkci obrannou, ale nebyla v ní zvonová stolice. Proto naši předci postavili dřevěnou zvonici samostatně na místě dnes nazvané  podle ní  Na Zvonici. Zvony v minulosti měly významnou funkci informační, obyvatelé se jimi dozvídali o úmrtí, požáru a významných událostech. Kostel i zvonice postupně zanikly - po vybudování nového, reprezentativního kostela sv. Martina. 

Nádražní

Technický vývoj Evropy ve druhé polovině 19. století se zrychlil. Zásadní podíl na změně životního stylu tehdejší doby měly stroje poháněné párou. Nutnost přemisťovat lidi, věci snadněji a rychleji vedly k rychlému rozvoji železnic. Na našem území byla jako jedna z prvních v roce 1872 zprovozněna trať z Prahy do Turnova. Nejbližší zastávkou pro líbeznické občany na této železniční trati byly Měšice. Dnes patrně jen málo lidí chodí na vlak do Měšic. Jednodušší, pohodlnější a rychlejší je autobusová doprava. Ale ještě do první poloviny 20. století většina našich předků, jezdila do Prahy vlakem z měšického nádraží .Vlaková souprava mívala někdy až 10 vagonů, přeplněných pasažéry. Na nádraží do Měšic se samozřejmě chodilo pěšky. Původní silnice do Měšic vedla od barokní kapličky p. Marie, dále pak podél míst, kde nyní stojí základní škola. Po vzniku nádraží v Měšicích byla vybudována silnice za kapličkou, která zkracovala trasu k nádraží. Podél ní byly v roce 1906 vysázeny hrušně, které pocestným zpříjemňovaly cestu.

Obecní úřad

Nejstarší údaje o nemovitosti čp. 43 v blízkosti Makůvky jsou ze 16. září roku 1871,  dy ji koupili manželé Antonín a Barbora Denkrovi. V domě byla umístěna kovárna. Rodina Denkrova vlastnila dům do roku 1934, kdy jej prodala Bedřichovi a Boženě Gartnerovým. Po II. světové válce byl majetek rodiny Gartnerových konfiskován. V roce 1945 nejprve jedna polovina nemovitosti, druhá později – dne 26. února 1946. Konfiskace proběhla podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dalším  vlastníkem budovy se stal stát, od kterého jej získala obec. V domě umístila své správní centrum. Jako obecní úřad slouží dodnes. V minulosti zde byla i Místní lidová knihovna.

Pod lipami

Krátká komunikace spojující  ulici  Mělnicku  s ulicí  Zdibskou.  Původně  osázená řadami lip. Za první republiky  v ulici Pod lipami byl známý  fotografický ateliér paní Řehkové a  proti němu  likérka rodiny Oličových.  Poslední stromy lip v ulici byly pokácené koncem minulého století pro jejich špatný zdravotní stav. Pro naše předky   lípy  byly  , oblíbenými   a pro Slovany a Germány posvátnými  stromy. Hlavně lípa srdčitá - Tilia cordata. Měla podle pověry odvracet blesky, přejímat nemoci nemocných. Často byla vysazována v obcích, na místech, kde se jejich obyvatelé scházeli. Aleje, návsi, hřbitovy, kapličky. V létě   koruny stromů poskytovaly  stín. Jejích dřevo surovinu pro řezbáře, truhláře, soustružníky, z  lýka, se vyráběly nůše, rohožky.  Lipové  květy, se sušily ,  aby se z nich v zimě vařil  léčivý a  lahodný čaj,  také byly důležitou pastvou pro včely.

Sadová

Neodmyslitelnou součástí středočeského venkova byla pole a ovocné sady. V Líbeznicích bývaly sady za vsí. Ovocné stromy, se v nich pěstovaly v mnohem větší míře než je tomu dnes.Jejich druhová skladba se měnila v souvislosti se změnami životního stylu. Původním vzorem venkovských zahrad u nás byly klášterní zahrady s cestičkami a záhony v geometrických liniích. Na jaře, náš kraj tonul v záplavě květů a omamných vůní ovocných stromů - třešní, jabloní, slivoní. Jesliže se hovoří o vůních domova, pro mne je to vůně rozkvetlých třešní v ulici K.H. Máchy. Rozkvetlá jabloň a nebo třešeň. Která rostlina se vyrovná jejich kráse? V minulosti se pěstovaly ovocné druhy na vysokých kmenech, které byly roubovány na semenáčky pláňat (planý druh). Důvod byl jednoduchý. Stromy potom byly odolnější, plodily déle a pod nimi se mohly pěstovat další rostliny.Vše mělo svůj účel a řád.  Ve vsi se o sady samozřejmě starali majitelé, ale byli mezi nimi i profesionální sadaři.Pamětnící si jistě vzpomenou na pana Bricha, který honil kluky, kteří trhali zrající třešně. V sadech stávaly malinké domečky, kde měli sadaři své zázemí, kde hlídali úrodu a kde také prodávali sklizené ovoce.Vblízkosti Kostelce nad Labem ve směru od Brandýsa se pár takových domků dochovalo. Čerstvě načesaná jablka se nechávala na hromadách na zemi tzv. vyrosit. Než si je lidé odvezli domů, kde je ukládali do chladných sklepů nebo do slámy. Takto ošetřené ovoce vydrželo i do další úrody. Chladný a vlhký sklep byl pro domácnost základním vybavením. Ovoce bylo jednou z nejdůležitějších složek potravy. Hrušně i jablka se sušily na křížaly. Sušily se i švestky, vařila se z nich také povidla nebo se nakládaly a pálila se z nich slivovice. Na sušení ovoce se stavěly zděné sušárny, ve kterých se topilo. Jedna částečně dochovaná je v obvodových zdech domu pana Štulíře.Oblíbeným jídlem ze sušeného ovoce byla prachanda - ovocná kaše.

 

Srbovka

 

V údolí Makůvky, směrem západním je statek jednoho z nejstarších líbeznických rodů- Srbů. Jedná se o klasickou zemědělskou usedlost s obytnými a hospodářskými budovami, centrálním dvorem, zahradami a polnostmi. Patřil k jedněm z největších v obci. Původně za stodolami byla velká zahrada s malým rybníčkem, osázená ovocnými stromy. Za sadem se rozprostíraly polnosti. Po majitelích byla pojmenována tato část Srbovka. Rodina Srbů zde hospodařila staletí až do 50. let 20. století let, kdy jejich majetek byl znárodněn. Novým hospodářem se stalo Jednotné zemědělské družstvo. Objekt začal v důsledku zanedbání chátrat, nejinak tomu bylo i se Srbovkou, která se postupně měnila v divokou skládku. V 8O. letech 20. století, díky iniciativě líbeznických zahrádkářů, zejména Ing. Váši, se tato situace změnila. Líbezničtí zahrádkáři si od družstva Srbovku pronajali a založili na ní zahrádkářskou kolonii, která byla pojmenována jak jinak než Srbovka. Tehdy členská základna líbeznických zahrádkářů čítala více jak sto členů. A tak se začalo s velkým úklidem, ale český zahrádkář a jeho nezdolná vůle zanedlouho proměnila tuto plochu opět v rozkvetlou zahradu. V 90. letech se rodině Srbových statek v restitucích vrátil zpět. Její majitel, pan Vratislav Srb, byl k zahrádkářům vstřícný a zahrádky jednotlivým zahrádkářům přenechal, většina z nich na nich hospodaří dodnes. Srbovka má však i svou pravěkou historii. Na ní a v jejím okolí se naši předci usazovali již před několika tisíci lety. Co je k tomu vedlo? Hlavním důvodem byla pitná voda a její bohatý zdroj. Podél Makovky vyvěrají prameny, které nevysychají ani v nejsušších letech, kdy studny v okolí již dávno vodu nemají. V minulosti, kdy neexistoval obecní vodovod, bylo v obci několik veřejných studní, jedna z nich je i na Srbovce . Voda se z ní se nabírala okovem na dlouhé násadě. Její majitel pan statkář Srb ji přenechal obci k veřejnému užívání. Ve 20. století zde byla postavena obecní vodárna, která spolehlivě zásobovala vodou nejstarší část obce. O její provoz se pečlivě staral pan Friedrich. V roce 2000 bylo na Srbovce náhodně objeveno polikulturní pravěké sídliště. Jak k nálezu došlo? Jsem jedním ze zmíněných zahrádkářů. Jednou mi paní Tučková přinesla do místní knihovny, kde jsem tehdy pracovala ukázat předměty, které objevili při výkopových pracech při stavbě jejich rodinného domku. Tehdy jsem si s těmito věcmi nevěděla příliš rady, že se jedná o pravěké střepy a přeslen jsem spíše jen tušila. Raději jsem je odnesla archeologům na archeologický ústav akademie věd , aby mi nálezy přesně určili. Setkala jsem se zde s maximální ochotou. Když jsem však tyto předměty nosila a podrobně si je prohlížela, uvědomovala jsem si, že vlastně něco podobného již léta vyhazuji jako odpad do kbelíku a v duchu jsem se zlobila na nepořádné občany, kteří si udělali ze Srbovky skládku. Netušila jsem, že ti, kterým tyto věci patřili, nejsou již několik tisíc let přítomni. A tak jsem se začala více rozhlížet a spolupracovat s archeologickým ústavem, věnovat se evidenci nalezených střepů, které jsem nacházela třeba při okopávání záhonů s ředkvičkami. Cesty osudu jsou zkrátka někdy nevyzpytatelné, a tak jsem objevila skvělého koníčka archeologii, která ovlivnila mou další životní cestu. Jednou ze současných výzkumných nedestruktivních metod archeologie jsou právě povrchové sběry artefaktů. V krajině se dá číst, aniž by jí člověk musel rozkopat a narušit. Na polích za Srbovkou, když vyraší mladé obilí a podíváte se na něj s větší vzdálenosti z výšky. Můžete rozeznávat, kde stávala třeba pravěká chalupa. Kde byly její základy, je mladé obilí výrazně světlejší. A nebo i druhy rostlin v krajině nám napoví leccos. Mezi lidmi převládá zbytečná obava z archeologů, že mu rozkopou zahradu, zakážou stavět a Bůh ví co ještě. Není to pravda. Archeolog má práce dostatek i tak, nález mu slouží k získávání informací, které doplňují již informace získané o lidech, kteří zde byli před námi. Doplní jen chybějící kamínek do mozaiky osídlení. Navíc fyzická osoba nehradí případný výzkum.

Ale na Srbovce se nenašly nálezy jen vousatého pravěku, ale i „novověké“ pocházející z konce II. světové války. Nevybuchlý granát, nábojnice, apod. Srbovka je obehnána vysokou kamennou zdí, za kterou byli v květnových dnech roku 1945 ukryti obránci .Líbezničtí hasiči společně s ruskými zajatci bojovali s ustupující německou armádou. V době II. světové války Líbeznice byly jedním z nejsevernějších významných bodů obrany Prahy. Květnové dny roku 1945 pro obec byly velmi složité a těžké. Podrobně tuto dobu zachytil ve svých vzpomínkách pan Josef Kostelecký.

 

U Cihelny

Na hranicích katastrů obcí Pakoměřice  a Líbeznice,  na  pozemcích  s bohatým výskytem cihlářské hlíny nechal jejich majitel hrabě Ervín Nostic ve 30. letech 20. století  postavit cihelnu.  V ní se  vyráběly střešní  tašky a cihly. V roce 1928 hrabě Nostic investoval částku 3 000 000 korun  do modernizace   provozu  zavedením   jedné  z prvních  kruhových pecí v regionu. Pec   měla dvanáct komor, včetně sušáků.Nemohli jste přehlédnout, její vysoký komín . . V cihelně  pracovali obyvatelé  z Líbeznic , Pakoměřic, ale  i  z  přilehlých obcí. Výrazné procento  tvořily ženy,ale i přes  inovaci  výroby ruční  a velmi  namáhavá   práce  převažovala. O několik let později  se jejím  novým  majitelem   stal   pan František Seidl,  známý pražský  velkouzenář   z Vinohrad, který ji v letech 1934-35 opět  zmodernizoval. Poté ji prodal  panu Kozákovi. Psal se však  válečný rok 1939  na začátku II. světové války a sním i  nedostatek uhlí , kterým se v pecích topilo. V  jejím důsledku  byl postupně  provoz   zastaven.  V roce 1941  v areálu cihelny  němci  zřídili  vojenský muniční  sklad .  Na samém konci války, v květnové  revoluci  roku 1945, čeští vlastenci  tento  muniční sklad  obsadili, což bylo v bojích o Prahu  zásadní.    Z něj  obránci  Prahy odváželi   desítky nákladních aut plných  munice  na  pražské barikády  jejím   obráncům , kteří  vedli  nerovný boj    proti  velmi dobře vyzbrojené  a vycvičené německé armádě. Po válce majitel   pan Kozák   pokračoval ve výrobě  cihlářského zboží   až do znárodnění v roce 1948. Dalšími provozovateli   se staly Libčické a později Pražské cihelny, denní produkce byla tedy  2600 kusů cihel.Ale nebyly tak kvalitní jako ty předválečné. Výroba  postupně  byla  utlumována až   byla   úplně zastavena. Poté komín  i pec  byly zbourány a celý  areá l  pak  využíván jako sklad podniku ŘEMPO – Řemeslnické potřeby. Po roce 1989  je sídlem různých firem .

U Kola

Vžitý název nese také ulice U Kola. Na obecním pozemku sousedícím s pozemky rodiny Srbů byla vybudována obecní studna, ke které chodili lidé z okolních domů pro vodu. Ve studni bylo prý hodně vody - sahala do 1 m od kraje  a stačilo se shýbnout a vodu si nabrat (studna je umístěna pod kopečkem).  Později se čerpání ze studny vybudovalo výše na kopečku, blíže k náměstíčku, stále na obecním pozemeku  sousedícím s domem rodiny Friedrichů. Zde se zbudoval stojan s pumpou a zděná zídka na nádoby (putny) , ve kterých se přepravovala voda. Voda se čerpala otáčením velkého litinového kola. Odtut patrně pochází dnešní název ulice. Ke studni chodili lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí. Jeden občan, který pro vodu také chodil, měl dokonce přezdívku Putna. Později (dle pamětníků v r.1957 již bylo vedení funkční)  byla voda ze studny vedena potrubím přes náměstíčko do pumpy (hydrantu) umístěném u zdi rodiny Zahrádků, kde se již kolečkem  pootočilo a voda tekla (jako vodovodním kohoutkem). Toto místo se nazývalo také "Plac", mělo podobu malého náměstíčka, na kterém se scházeli sousedé z Hůrky a okolí. Místo pro své hry vyhledávaly i děti.  Tato část je z Líbeznic nejstarší, ještě je  u Zahrádků část zdi původního opevnění. Vybudováním obecního vodovodu se pumpa zrušila.

U Kovárny

Kovářské řemeslo patří  k jedněm z nejstarších na našem území. Řemeslníci, kteří zpracovávali železo kováním ve výhni se nazývali a dodnes nazývají kováři. Kováři okovávající koně byli  podkováři, ale v obci zpravidla  nebyly desítky kovářů jako ve městě, a tak i kováři kovající koně se na vsi nazývali kováři. Museli umět téměř vše ze železa a někdy dokonce i trhat zuby. Kovář  musel  mít   fortel a sílu, kterou jeho fyzicky náročná práce vyžadovala. V Líbeznicích víme jmenovitě jen o několika kovářích, a to pouze  za posledních  cca 200 let. Jejich dílny –kovárny - byly umístěny zpravidla  na okraji obce, při hlavní komunikaci. Historické prameny se zmiňují i o kovárně U kola, patrně fungující v minulosti. Tehdy tato lokalita byla okrajem Líbeznic a podél ní vedla jedna z hlavních komunikací  na Mělník. Důvod jejího umístění byl prostý, kováři  pracovali s ohněm a tehdejší obydlí byla pokryta slaměnými došky a vybavena hořlavým materiálem jako je dřevo, sláma, seno.  Materiál se kterým kováři pracovali bylo hlavně  železo, které  nakupovali v surovém stavu, a pak  je  dále  různě zpracovávali , podle požadovaného finálního výrobku. Kovárny, stejně jako mlýny, byla místa, kam lidé jezdili ze všech koutů. A tak kovář měl, jak se říká, z první ruky zprávy co ve světě děje. Lidé do kovárny zacházeli rádi, mohli se zde  dozvídat  zajímavé informace z domova i ze zahraničí a rozebírat  je se sousedy. Kovárna tak byla vlastně takovým historickým předchůdcem infocenter. V první polovině 20. století měl kovářskou dílnu v obci, v nynější  ulici  U kovárny, pan Josef Kos. Jeho bratr Ladislav pak koval v dílně na  křižovatce silnic Hovorčovická a Mělnická, v jeho dílně se  vyráběly i složitější strojnické výrobky. V současnosti jediným líbeznickým  kovářem, a to uměleckým, je pan Aleš Horáček.

U Plicků

U Plicků se říká statku, který je v Družstevní ulici čp. 32. Jedná se o klasické selské stavení typické pro Polabí – s hlavní budovou, vejminkem, hospodářským dvorem a zahradou. Žila v něm rodina Plicků, která měla dva syny Jaroslava (nar. 1901) a Františka (nar. 1904). Oba se věnovali po vzoru předků zemědělství, ale nadchli se pro tehdejší technický pokrok. Například v obci jako první ve 30. letech 20. století začali vyrábět elektrický proud, který poháněl například i stroje místní  pekárny pana Eliáše. Doma měli mechanickou a opravárenskou dílnu. Oba bratři se od mládí zajímali o motorismus a Jaroslav se zúčastňoval jako sidecarista některých motocyklových závodů. Záliba ve strojnictví přivedla Jaroslava k absolvování několika semestrů na pražské technice a posléze vedla k vlastní konstruktérské práci. Na počátku 20. let rekonstruoval tehdy již technicky zastaralou „řemenovou“ laurinku tak, že ji opatřil spojkou a převodovkou, hnací řemen pak nahradil řetězem. První ryze vlastní konstrukcí Jaroslava Plicky byl dvoudobý jednoválcový motor o zdvihovém objemu 250 cm3. Litinový válec a hlavu motoru nechal odlít v ČKD. Vše ostatní se vyrábělo v líbeznické dílně. Již v roce 1924 byl tento motor sesazen do trubkového rámu vlastní konstrukce. Třístupňovou anglickou převodovku systému Sturmey-Archer dodali bratří Chladové, primární i sekundární převod se prováděl řetězem. Cizí provenience byla taktéž přední vidlice systému Brampton. Nakupování dílů od speciálních podniků bývalo totiž nejen zvykem, ale hlavně ekonomickou nutností i větších výrobců. Těchto na svou dobu elegantních dvoudobých strojů bylo vyrobeno pět kusů. Vrcholem konstruktérské práce Jaroslava Plicky byl čtyřdobý jednoválec s rozvodem OHV v jediném bloku s převodovkou. Prototyp motoru o zdvihovém objemu 350 cm3 a s třemi převodovými stupni byl hotov před rokem 1935. V tomto roce již s hotovým motocyklem cestoval bratr František na tehdejší Podkarpatskou Rus. Válec a hlava byly opět odlévány z litiny v ČKD. Hotovou skříň tohoto prototypu odléval sám František Plicka. Motor na svou dobu moderní koncepce byl usazen v trubkovém rámu ve spodní části zdvojeném s přední vidlicí, odpruženou paralelogramem s tlačenou vinutou pružinou a oboustrannými třecími tlumiči. Zadní kolo bylo uchyceno neodpružené a poháněno řetězem. Vše kromě ráfků, karburátoru, magnetky Bosch a elektrického a drobného příslušenství bylo vlastní konstrukce. Tato  třistapadesátka byla vyrobena v jediném exempláři a dosahovala maximální rychlosti 110 km/h. U dalších motorů stejně koncipovaných byl zdvihový objem zvětšen na 500 cm3 a počet převodů zvýšen na čtyři. Rámy zůstaly téměř beze změn oproti prototypové verzi. Těchto pětistovek byly vyrobeny čtyři kusy. Z líbeznické dílny vyšlo díky entusiasmu bratří Plicků zhruba patnáct exemplářů motocyklů. Jejich výroba nebyla živnostensky registrována a značka nebyla chráněna. Výroba probíhala jako nerentabilní, z části ji kryl zisk ze statku a provozu dílny. Motocykly skončily většinou v rukou motoristických příznivců z okolí. Jedna z pětistovek se prý dostala nakonec na Slovensko kamsi k Oravě a druhá během války až kamsi do Ruska. Do dnešní doby se zachovala jediná vyrobená třistapadesátka – dodnes pojízdná a bez podstatných změn. V majetku i užívání Františka Plicky zůstala ještě dlouho po válce, kdy ji opatřili zadními teleskopickými pružicími jednotkami z Javy. 

U Staré školy

Záznamy o první škole jsou z roku 1676 v čp. 53, stávala při hřbitovní zdi starého kostela. V roce 1727 se škola přestěhovala do čp. 52, bývalá fara, a učilo se zde do r. 1829. Škola byla přestavěna a rozšířena. Učilo se v ní pak v letech 1830 – 1883. Třetí škola byla postavena na původních pozemcích starého kostela a hřbitova nyní čp. 142. Je slepou   ulicí v povodí Líbeznického potoka ( Makovky). Na jejím konci stojí historická budova s  číslem popisným. 52, původně přízemní., postavena ve středověku  a složila jako  obydlí pro duchovní správce kostela sv. Martina .Část  původní budovy se zachovala jen ve sklepení. Líbezničtí faráři zde  bydleli do roku 1727 , kdy byla postavena reprezentativní farní budova v Martinově ulici .Uvolněný objekt byl dán k dispozici místní škole, která v ní byla do roku 1883. Jakou podobu měla v pořadí druhá líbeznická škola? Byla přízemní , krytá došky .  jen s jednou velkou která byla později   rozdělena  dvě. Ke škole Patřil  chlév a velká zahrada. 1829  byla  budova  rozšířena směrem západním a přistaveno   další patro.. Investorem  rekonstrukce byl hrabě Ervin Nostic, majitel panství.V minulosti   vztah církve ke škole  byl zásadní..   Pan farář  ve škole učil,  učitele sám vybíral , jemu  skládal  nový učitel slib. .  Učitelé se svými žáky zpívali ,hráli v místním kostele , podíleli se na pořádání  kulturně společenských a náboženských   akcích v celé farnosti. Jedním z nejoblíbenějších a neznámějších místních  duchovních  18. století byl  páter Václav Paroubek, vynikal inteligencí, lidskostí a vzdělaností. Pocházel ze Sadské. Vraťmě se však ke škole a jejím žákům. Jaké vlastně  tehdejší  školní děti byly?  Prý dnešní mládež  více zlobí, ale  je tomu opravdu tak? V roce  1820 škola  zavedla dvě  knihy:  Knihu  zlatou  a  Kniha hanby. Do  knihy Zlaté se měly zapisovat vzorní žáci a pro ty zlobivé byla určena Kniha hanby. Dozvídáme se, že  v roce 1832  v Knize zlaté  stále   žádné zápisy nebyly .  Naopak v Knize hanby bylo zápisů požehnaně. Například: skrze nemravné chování v kostele,  obloupení kostelní pokladničky,(drobné krádeže byly časté)  V  zápisech bylo poznamenáno: sobě po stavění hlavy představenému. Skrze rozpustilé a nemravné  chování na ulici , házení kamení po spolužácích. A jaký trest následoval krom zapsání do Knihy hanby ze strany pedagogů?  Za prohřešek - Pět ran metlou  na zadek a po tři dny hodinu stání na hanbě..

Kolik   dětí chodilo do školy a kolik tříd měly  pro výuku k dispozici?

Rok:                      Počet tříd:          Počet žáků

1848                      2                             101

1858                      2                             224

1868                      2                             404

1878                      3                             509

1888                       8                            710

 

1846  byl postaven  přímo vedle školy  cukrovar. Majitelem  závodu byl hrabě Nostic. Stavba cukrovaru, opěrné zdi  a vlečné dráhy, zařezávající se  do původního svahu, zásadně změnila okolí školy. Výstavba cukrovaru  Líbeznice  ovlivnila nejen pohledově , ale   zásadně. V závodě, který prosperoval   se vytvořily pracovní příležitosti.  . Zlepšené ekonomické podmínky obyvatel způsobily i zvýšení  nárůstu obyvatelstva.  Stávající   budova školy opět přestávala stačit pokrýt narůstající  požadavky. A tak v roce 1883 se  přistoupilo   k výstavbě nové školní budovy   nyní v Martinově  ulici čp. 142.  Po jejím dokončení  došlo k přestěhování  školy  z čp. 52  do čp. 142. Uvolněná budova staré školy  pak sloužila jako  jedna ze správních  budov cukrovaru.

 

U Studánky

Voda je základní podmínkou lidské existence. Od pravěku  lidé zakládali svá sídla v blízkosti vodotečí . Jinak tomu nebylo ani s osídlením líbeznického katastru. Nejstarším archeologickým nálezem na území obce je kamenná srpová čepelka stará přibližně 4 000 let. Dokladuje osídlení pravěkých obyvatel, kteří se živili zemědělstvím. Od nepaměti člověk prokazoval vodě náležitou úctu, přicházela od bohů z nebe, ale i od matky Země - z jejího nitra. Prameny lidé udržovali v čistotě. Jejich znečištění se přísně trestalo. Voda vždy nesla i symbolický význam očisty. Místa zdrojů pitné vody byla v minulosti důležitými společenskými centry, kde se lidé setkávali, předávali si informace. Většina líbeznických obyvatel neměla svou studnu ještě v první polovině 20. století, a proto vodu museli nosit do svých domovů ve džbánech, konvích, putnách, kbelících z několika míst v obci. Jedním takovým vydatným zdrojem pitné vody byla studánka před statkem pana Srba. Pro každého kolemjdoucího byl u studánky plecháček pro uhašení žízně. Po této studánce nese ulice název U Studánky. První vodovod v obci byl zaveden v 2. polovině 19. století a to do líbeznického cukrovaru, byl veden ze studny Na skalách. Nestačil však zvyšující se výrobě cukrovaru, a proto byl vybudován nový litinový vodovod z Kasprova Mlýna v Lobkovicích, kde se do něj čerpala voda z Labe s kapacitou 2.526 litrů za minutu). Po obci z něj voda byla rozvedena do hydrantů u čp. 1 a u bývalé správní budovy cukrovaru, dnes pension Dominictalhof. Tento vodovod vedl i do Měšic podél trati Mratínky až do zámku.Další vodovodní síť, která po obci rozváděla vodu do jednotlivých obytných domů, byla realizována až ve 2. polovině 20. století z  obecní studny na Srbovce. (Tento vydatní vodní zdroj může být užitečný i v budoucnu.) Tehdy se místní muži sami dali dohromady a pustili se do výkopu. Pracovali i ve skále jen ručně bez pomoci jakékoliv mechanizace. Na dvoře pana Rudolfa Štemproka vodovodní trubky obalovaly pruhy pytloviny a horkým asfaltem, z dnešního pohledu neuvěřitelné. Tento vodovod zásoboval vodou bez problému desítky let polovinu obce. Jen její kvalita nebyla vždy nejlepší. V současné době je po celé obci rozvedena velmi dobrá voda ze studní z Mělnické Vrutice. Otočíme kohoutkem a teče. Představa, že bychom v zimě v létě chodili pro každý litr vody k obecní studni, se nám zdá neuvěřitelná.

Ulice Antonína Judytky

Antonín Judytka byl všestranně nadaný sportovec,ale hlavně skvělý a obětavý člověk. Nehledal důvod,proč ty či ony věci nejsou možné, ale způsob, jak je zvládat. Zkrátka ten správný „tahoun“, který se nesmazatelně zapsal do dějin líbeznického sportu, hlavně však fotbalu a lehké atletiky. Antonín, Toník,Tonda, jak mu kamarádi říkali, se narodil v roce 1907. Jeho koníčkem byla kopaná, které se věnoval i jako organizátor. Díky němu měl líbeznický fotbal dobrou pozici v regionu. Výchovou svých nástupců dokázal připravovat budoucnost líbeznické kopané. V minulosti v obci bývalo několik sportovišť, která byla na různých místech. Jak vznikala, tak i po čase zanikala. O současné fotbalové hřiště a jeho zázemí, které slouží sportu v obci desítky let, se zasloužil právě on. V době, kdy toto hřiště vznikalo, bylo potřeba většinu prací zvládnout vlastními silami a prostředky. Tehdy nebyly běžné dotace, a tak bylo nejdůležitější přesvědčit ostatní spoluobčany, aby ve svém volnu šli  zdarma na brigádu a společně vytvořili sportovní zázemí. Tuto schopnost měl Antonín Judytka ve vrchovaté míře. V minulosti se na hřišti konaly i kulturně společenské akce, Spartakiády, slavil se na něm 1. máj. Po vzniku Areálu zdraví, opět díky nemalému úsilí místních nadšenců, se konání kulturně sportovních a společenských akcí přesunulo právě tam. Antonín Judytka zemřel v roce 1975.

 

Ulice Plukovníka Nováka

Plk. Jaroslav Mikuláš Novák. V Líbeznicích žil Na Hůrce 89  od 16.12 1964 do 16.8. 1981. Čs. legionář, příslušník vojenské jednotky ve Francii, Anglii, československé jednotky na Středním východě. Žil v č.p. 89. Narodil se 25. 4. 1894 v Skřenči. Vystudoval reálné gymnázium v Táboře. V období I. světové války byl povolán do zbraně (15. 10. 1915). Poslali ho na ruskou frontu, kde se stal rozvědčíkem u 7. roty 82. pěší divize. Byl raněn. Zúčastnil se bojů čs. legií na ruské a sibiřské frontě, přímo se účastnil i bitvy u Zborova. Po skončení I. světové války složil u různých vojenských posádek. 30. září 1932 se stal zástupcem velitele Hradní stráže. Tuto funkci zastával do 14. října 1934, kdy byl přeložen k 3. hraničářskému praporu do Vamberka, zároveň byl jmenován velitelem náhradní roty. V období od 10. května 1938 do 8. října 1938 vykonával funkci velitele pevnosti Hanička v Orlických horách a velitele praporu hraničářského pluku. Po okupaci Československa byl ustanoven velitelem odbojové organizace Obrana národa na Českomoravské vysočině. V roce 1940 se mu podařilo ilegálně opustit vlast a dostat se do Francie, kde se stal pobočníkem velitele pěší brigády 1. čs. divize v Agde ve Francii (15. 5. -6. 7. 1940). Po porážce Francie přešel do Anglie. Byl zařazen k pěšímu pluku 1. československé brigády v Cholmondellay. Od roku 1940 zastával funkci zástupce velitele praporu. 1943 byl odvelen k československé jednotce v SSSR. Z Glasgowa odplul v roce 1943, loď, na které se major Jaroslav Novák plavil, byla bombardována německými letadly a potopila se, podařilo se mu však zachránit se. Vylodil se marocké Casablance. Po další cestě lodí a letadlem se dostal do Káhiry a odtud do Teheránu, kam dorazil 3. května 1944. 14. května 1944 byl zařazen k 450. Royal Tanks Depot a 23. britské brigádě v Egyptě a v Palestině. Zde převzal funkci náčelníka čs. adm. štábu pro Střední východ, kteroužto zastával až do března 1946. Domů se vrátil v hodnosti plukovníka. Dále sloužil jako voják z povolání až do roku 1948, kdy byl z armády propuštěn. V padesátých letech byl na základě falešného obvinění odsouzen k mnohaletému vězení. Byl vyznamenán Řádem Britského impéria, Britskou medailí za válečné tažení v Africe, medailí sv. Jiří, Řádem M. R. Štefánika, Revoluční medailí, Čs. válečným křížen, Medailí Vítězství, Čs. válečným křížem 1939 a mnohými dalšími. Byl silnou osobností, příkladem člověka s vysokým morálním kreditem, vlastence, pro něhož vlast byla nade vše. Jeho oblíbený citát, kterým se celý život řídil, zněl: "SLUŠNOST JE MINCE, KTEROU SI RAZÍ KAŽDÝ SÁM, ALE PLATNOST MÁ NA CELÉM SVĚTĚ." 

Ve Dvoře

 se nachází  na místě původně bývalého panského dvora.  Dvůr  označuje prostranství, které obklopují  obytné a hospodářské budovy. Patřil šlechtickému rodu Nosticů. Nosticové - páni, byli vlastníci Pakoměřického panství, kam v minulosti i  Líbeznice patřily.  Tvořilo  jej    několik  panských dvorů . Spravovali je šafáři s čeledíny a děvečkami, kteří ve dvoře bydleli.  Majitel panství  bydlel  na zámku v Měšicích. Významnou  pracovní silou udržující  tato hospodářství  v chodu byli i sedláci s robotními  povinnostmi. V letním období lidé pracovali od 4 hodin ráno do osmi hodin  večer, volno měli  jen v neděli.  Robota omezovala rozvoj zemědělství , povinnost lidí pracovat na panském byla zrušena  až v roce 1848.   Nosticové  byli dobří ekonomové,  měli své oborníky,  na  panstvích, které vlastnili  zaváděli nové plodiny a technologie. Například za napoleonských válek, bylo vyhlášeno embargo na dovoz  třtinového cukru. Hledalo se  sladidlo, které by třtinový cukr nahradilo, zkoušela se i mrkev, šťáva z javoru cukrového. Ale bez úspěchu, nakonec se prosadila cukrová řepa. Jen přesvědčit místní sedláky k pěstování cukrovky bylo velmi těžké, sedlák se bránil . Nakonec  se přeci jen nechal zlomit a nelitoval.  Na přelomu 19. a 20. století České země   získaly prvenství ve výrobě cukru nejen v rámci Rakousko-Uherské  monarchie, ale  i na světě.    V roce 1914 vypukla I. světová válka, byla velmi krutá. Spousta mužů z Líbeznic se nevrátila ke svým rodinám. Dne 22.10. 1918 skupina  šlechticů  sepsala prohlášení ve kterém vyjadřovala věrnost k habsburské monarchii, mezi nimi byl i hrabě Nostic.   Rakousko -Uherská monarchie, ale válku prohrála a zanikla.  Dne 28.10.1918 bylo vyhlášeno samostatné Československo, republika.  Parlament,  začal schvalovat reformní zákony . Jedním z nich, který byl veden  snahou tehdejších polických stran  oslabit moc šlechty, loajální k  habsburské  monarchii. Tehdejší politické strany včele s agrární stranou vedenou Švehlou prosadily zákon o odprodeji půdy velkostatků  doposud patřící šlechtě (zákon o zabrání velkého majetku pozemkového č. 215 Sb. ze dne 16.4. 1919). Zákon ovlivnil i osud  Dvora.    Dvůr  získala paní Srbová Anna, líbeznická podnikatelka, směnou svých nemovitostí se státem . Paní Srbová   měla pekařství a krupařství na náměstí. Byla velmi schopná obchodnice, pekařskými výrobky zásobovala zámek Měšice, Líbeznice a jejich okolí. Zboží zákazníkům rozvážel zpočátku její zaměstnanec na vozíku tažený bernardýnem, který se jmenoval Barik. Později si koupila automobil.  Paní Srbová dokázala obchodovat i na burze s komoditami. Měla čtyři syny, Ferdinanda, Adolfa , Václava  a Františka. Prvorozený syn Ferdinand zahynul jako malý chlapec při dopravní nehodě na náměstí, když přecházel silnici do školy, přejelo jej koňské spřežení. Synové dospívali a vzdělávali se, František a Václav  vystudovali  hospodářské školy.  Adolf právnickou fakultu. Dvůr  nakonec dostal Václav .  V obci měl a stále má  statek další rod Srbů , Srbům ze Dvora se proto pro jejich odlišení říkalo Dvorští Srbové.     Hospodářství prosperovalo. Jako první v obci si  ve 30. letech pořídili   traktor značky Ford, traktoristkou se stala žena, paní Králová. Hlavními  plodinami, které pěstovali byly  obiloviny a cukrová řepa. Mívali i rozsáhlou živočišnou výrobu. V období II. světové války rodina Srbova podporovala  nacisty perzekuované rodiny.  Nezištně jim poskytovala potraviny. Václav Srb byl vlastencem,  republikánem, za I. světové války bojoval v legiích v Rusku. . Paní Karla Srbová, manželka Václava Srba založila  a  finančně podporovala  zdravotní poradnu pro matku a dítě v obci. Zaměstnanci, kteří u Srbů  ve Dvoře pracovali   vzpomínali na své zaměstnavatele ve velmi dobrém.

 

Rodina hospodařila na Dvoře do roku 1950, kdy  byl znárodněn. Převzal jej tehdejší Státní statek Odolená Voda, později Státní statek Klíčany. Po znárodnění veškerého majetku rodiny Srbů, Václav se svou ženou Karolinou dostali  od státu tak nízký důchod, že nebýt podpory  jejich dobře vychovaných synů  nejspíše by živořili.  Po roce 1989 se Dvůr vrátil  zpět jejich synům, Robertovi a Janovi. Ale oni se již k hospodaření  nikdy nevrátili, statek prodali. Noví majitelé jej celý srovnali se zemí,  na jeho místě  postavili rodinné domky

(Pramen: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, autor: Beranová,M., Kubačák,A , Libri  2011)     

 

ZLONÍNSKÁ

nese název podle malé obec ležící v oblasti České vysočiny, podsoustavě Polabské tabule. V její těsné blízkosti vede státní silnice Praha-Mělník, označené číslem 1/9. Obcí protéká Zlonínský potok, který se v Kostelci nad Labem vlévá do Labe.První písemná zmínka o obci pochází z roku 1367.  Ve Zloníně nebyl kostel, proto byla obec přifařena k obci Kojetice stejně jako Předboj s Byškovicemi (jeden čas i Čakovičky). V Kojeticích byl farní kostel sv. Víta již od středověku. Obec neměla školu a tak  kolní mládež navštěvovala školu od roku 1716 také v Kojeticích. Roku 1925 vedení obce Zlonína požádalo Okresní školní radu, zda by se její děti mohly vzdělávat v blízkých Líbeznicích. Okresní školní rada požadavku vyhověla a  roku 1926 povolila  přechod  zlonínských školních dětí do školy v Líbeznicích.Historie obce je po celá staletí spojená se zemědělstvím. Zemědělské usedlosti se svými obytnými budovami, chlévy, stodolami, dvory a zahradami tvořily jádro staré obce. Menší hospodáři a domkáři doplňovali rozsah obce. Hlavní zemědělské grunty reprezentovaly čp. 9, 10, 11, 23, 24, 26, 27 a 28. Zde hospodařili známí rolníci ze Zlonína. Jména Záruba, Srb, Lukáš, Kindl, Lutzbauer, Kovařík a Leitnerové. V roce 1950 v obci bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo, které se v roce 1965 spojilo o JZD Čakovičky. Společně hospodařilo na 770 ha orné půdy. Činnost JZD byla ukončena v 90. letech 20.stolení. Nyní na přilehlých polích hospodaří soukromí zemědělci. Roku 1872 byla přes střed katastru obce dokončena železniční trať z Neratovic do Prahy-Hlavního nádraží. Velmi důležitá komunikace pro obyvatele celého regionu. Ale ve Zloníně, ačkoli železnice obcí procházela, nebyla povolena výstavba železniční zastávky, důvodem byla  bezpečnost, kvůli   krátké vzdálenosti mezi nejbližší  zastávkou  v Měšicích. Lidé z obce proto museli chodit na vlak až do Měšic nebo na autobus při křižovatce na Mělnické. Železniční zastávku se podařilo zlonínským občanům prosadit až v roce 1995. Slavnostní uvedení zastávky do provozu proběhlo l. září 1995. V obci jsou drobné památky jako je křížek na rozcestí ke Kojeticům a k Čakovičkám.  Pamětní deska se jmény padlých v první světové válce, která je zasazena do přední stěny budovy obecního úřadu. A malý pomník na památku padlých a umučených občanů za německé okupace. Autoburza - Velké přízni mužů se těší jednodenní „Autoburze“. Jedná se o prodej motocyklových a automobilových součástí, převážně na staré typy motocyklů a aut. Pro autoburzu je vyhrazena první sobota v únoru. Od roku 1970 je termín trvale dodržován. S tímto dnem počítají jak nabízející, tak i kupující. Zájem projevují převážně odborníci z celé naší republiky. Odbornost a úroveň trhu získala věhlas po celé naší republice. O tomto specializovaném trhu se dostaly informace i do našeho blízkého zahraničí. V posledních letech dojíždějí na trh zájemci ze Slovenska, Polska, Německa a Ukrajiny. Prodejci přijíždějí již v pátek před dnem autoburzy - a obsazují prodejní místa po celé obci. V sobotu přijíždějí zájemci o nabízené zboží a příjezdní silnice v širokém okolí nestačí na zaparkování jejich aut.

Zdibská ulice

Je páteřní komunikací směřující západním směrem při výjezdu z  Líbeznic  na Prahu , ale také  obec Zdiby kterou  tvoří osady: Zdiby, Přemyšlení, Veltěž, Brnky. Leží  na  důležité mezinárodní komunikaci, která se nazývala Saskou cestou (nyní Teplickou), směřující z Prahy do Drážďan.

     1. září 1759  byla  při ní na Zdibsku založena poštovní stanice. Původní poštovní úřady se v začátcích podobaly spíše hospodářské jednotce vybavené stájemi pro koně, které byly zapřahány za poštovní vozy. Za chod pošty byl odpovědný jako dnes  pan poštmistr,  ovšem jeho pracovní team měl úplně jiné složení. Od 1. ledna 1835 byla pošta ze Zdibska přemístěna blíže ke středu obce. Význam pošt u Teplické komunikace začal  slábnout s výstavbou železnic, při kterých se začaly zřizovat nové poštovní úřady. V našem regionu jím byla pošta v Měšicích. Na památku své slavné poštovní historie má obec ve svém znaku pošťáckou trubku.
 

Fotogalerie

  • Předchozí
  • Další